Rutina antických alexandrijských akademiků v rytmu kosmického řádu Hórai

Za vlády císaře Marka Aurelia (161–180 n. l.), v časech, kdy Klaudios Ptolemaios dokončoval svá stěžejní díla, tvořily alexandrijský Mouseion a přilehlé Serapeum v Kanópu a Alexandrii nejvýznamnější vědecko-duchovní komunitu antického světa.

V antickém světě 2. století n. l. nebyly hodiny konstantní jako dnes. Alexandrijští akademici řídili svůj život takzvanými sezónními hodinami (hōrai kairikai). Den od východu do západu slunce byl bez ohledu na roční období vždy rozdělen na 12 hodin dne, a stejně tak noc od západu do východu na 12 hodin noci.
Během letního období (estivního cyklu) dosahovaly denní hodiny v Alexandrii své maximální délky (jedna denní hodina trvala téměř 75 dnešních minut), zatímco 12 nočních hodin bylo smáčknuto do cca 45 min krátkého, ale o to intenzivnějšího šera. V zimním období pak tomu bylo naopak. Tento asymetrický rytmus zásadně tvaroval denní i noční rutinu Klaudia Ptolemaia a jeho druhů. Každá fáze dne a noci tak měla svůj přesně vymezený vědecký, náboženský i řemeslný obsah pod patronátem konkrétních bohyň Hór a planetárních vládců.

Pojem Hórai ( Ώραι, v jednotném čísle Hōra / Ώρα) představuje v antickém řeckém myšlení fascinující koncept, v němž se mytologie, astronomie, meteorologie a filosofie prolínají do jednoho celku. Z původních mytických bohyň přírodního řádu a ročních období se postupem věků staly personifikace a jednotky denního času, které zásadním způsobem formovaly vnímání času v celé antické společnosti.

1. Mytologický původ: Bohyně řádu, přírody a spravedlnosti
Předtím, než se pojem Hōra stal časovou jednotkou (hodinou), označoval v řecké mytologii dcery nejvyššího boha Dia a bohyně zákonného řádu Themidy. Hóry nebyly pouhými pasivními postavami, ale aktivními strážkyněmi kosmu, které dohlížely na to, aby v přírodě i ve společnosti vládla rovnováha a pravidelnost.
Archaická a klasická literatura rozlišuje dvě hlavní generace Hór:
Přírodní Hóry (strážkyně ročních období): Původně byly tři – Thalló (bohyně jarního rozkvětu), Auxó (bohyně letního růstu a zrání) a Karpó (bohyně podzimní sklizně a plodů). V mytologii strážily brány Olympského paláce, které otevíraly a zavíraly pomocí hustých mraků.
Společenské Hóry (strážkyně etického řádu): V Hésiodově Theogonii dostávají Hóry jména vystihující morální a právní pořádek: Eunomiá (Zákonnost/Dobrý řád), Dikē (Spravedlnost) a Eirēnē (Mír). Řekové věřili, že přírodní řád (střídání období) a společenský řád (spravedlivý stát) jsou dvě strany téže mince.
Slovem hōra se v nejstarší řečtině označoval „příhodný čas“, „sezóna“ nebo „vrcholný okamžik rozkvětu“ (odtud např. dnešní slova jako horoskop nebo horizont).

2. Transformace z ročních období na hodiny dne
S rozvojem helénistické astronomie, matematiky a filozofie (především od 4. a 3. století př. n. l. v Alexandrii a Babylonii) se abstraktní pojem hōra začal úzce propojovat s denním oběhem Slunce.
Mytologický pantheon Hór se rozšířil z původních tří bohyň na 12 bohyň denního času (a v některých tradicích i 12 bohyň noci). Každá z těchto dvanácti Hór představovala jednu dvanáctinu denního světla od východu do západu slunce a měla svou vlastní charakteristiku, barvu i patronát nad lidskou činností:

3. Vědecká charakteristika antické Hōry (Sezónní hodiny)
Pro alexandrijské akademiky, astronomy a filozofy 2. století n. l. (včetně Klaudia Ptolemaia) nebyla hōra jen mytologickou postavou, ale přísně matematicky definovanou vědeckou jednotkou zvanou sezónní hodina (hōra kairikē / hōra tairikē):
Proměnlivá délka (Incertitudo temporis): Antický denní cyklus dělil denní světlo (od východu do západu slunce) vždy na 12 rovných dílů, bez ohledu na roční období.
V letním období (estivním cyklu), kdy dny v Alexandrii trvaly přes 14 dnešních hodin, trvala jedna denní hōra přibližně 70 až 75 dnešních minut.
V zimním období, kdy bylo sluneční světlo krátké, se denní hōra smáčkla na 45 až 50 dnešních minut (zatímco noční hōrai byly naopak dlouhé).
Měření pomocí přístrojů: K určování jednotlivých Hór používali vědci sluneční hodiny (gnómóny a scaphe) během dne a vodní hodiny (klepsydry) s nastavitelným průtokem vody pro noční i sezónní odchylky.
Ekvinoctiální hodina (hōra isēmerinē): Pro astronomické výpočty (např. v Ptolemaiově Almagestu) vědci používali rovnodennostní hodinu, která odpovídá naší dnešní stabilní 60minutové hodině. Pro běžný život, filosofii a chrámovou rutinu však vládla tradiční sezónní hōra.

4. Filosofický a etický rozměr
Pro antického člověka nebyla hōra pouhým mechanickým tikotem hodin. Byla připomínkou toho, že člověk je součástí kosmické harmonie.
Žít v souladu s Hórai znamenalo konat správné věci ve správný čas (kairos). Když akademici v Alexandrii prováděli své botanické, lékařské, hudební a astronomické výzkumy, nevnímali čas jako nepřítele, který utíká, ale jako božský rytmus, v němž každá z dvanácti bohyň Hór přináší svou specifickou energii, vůni a úkol.

12 denních Hór (Hēmerinoi Hōrai)

představovalo božské personifikace slunečního světla, denního rytmu a lidské činnosti.
V Řecku a helénistickém Egyptě 2. století n. l. nebyly tyto bohyně vnímány jako pouhé abstraktní symboly. Pro alexandrijské akademiky, astronomy, lékaře a filozofy působící v Mouseionu a Serapeu tvořila každá z těchto dvanácti postav přesně vymezený úsek sluneční dráhy od východu do západu, který diktoval specifické vědecké, lékařské i duchovní úkony.
V letním (estivním) období trvala každá z těchto denních Hór v Alexandrii přibližně 70 až 75 dnešních minut, což dávalo dopoledním i odpoledním činnostem velkorysý a rozvážný prostor.

Přehled a charakteristika 12 antických bohyní denního světla

1.Augē (Αυγή) Svit jitřenky – První záblesk světla na obzoru těsně před východem slunce. Čas ranní očisty, sběru rosy a první oběti.
2.Anatolē (Ανατολή) Východ slunce – Okamžik, kdy se sluneční disk plně vynoří nad horizont. Čas ranní modlitby a probouzení města.
3.Mousikē (Μουσική) Hodina Múz a studijního soustředění – Ranní čas zasvěcený filozofii, vědám, čtení svitků a múzickým uměním.
4.Gymnastikē (Γυμναστική) Hodina tělesného cvičení a práce – Čas určený k fyzické aktivita, cvičení v palaestře, praktickým pokusům a námaze.
5.Nymphē (Νυμφή) Hodina koupela a rosení – Čas ranní hygieny, potírání těla oleji, zavlažování zahrad a přípravy na poledne.
6.Mēsēmbria (Μεσημβρία) Pravé poledne (Kulminace Slunce) – Slunce dosahuje nejvyššího bodu. Vrcholící žár, zastavení práce a polední odpočinek.
7.Spondē (Σπονδή) Hodina poledních obětí a jídla – Čas rituálních libací (odlití vína/vody bohům), poledního pokrmu a odpočinku ve stínu.
8.Elete (Ελετή) Hodina modlitby a obnovy práce – První odpolední hodina, kdy žár polevuje. Návrat k vědecké a lékařské praxi.
9.Aktē (Ακτή) Hodina odpoledního žáru a užívání si – Čas odpolední energie, klinické praxe, výuky a přípravy večerních rituálů.
10.Hesperis (Εσπερίς) Podvečer – Slunce klesá k obzoru. Čas dokončování denní práce, kalibrace přístrojů a přípravy na lázně.
11.Dysis (Δύσις) Západ slunce – Okamžik, kdy sluneční disk mizí za horizontem. Čas večerní očisty a přechodu ke klidu.
12.Arktos (Άρκτος) Poslední paprsek / Příchod Velké medvědice – Závěrečné večerní šero, kdy se na obloze objevují první stálice a vládu přebírají noční Hóry.

Zatímco 12 denních Hór sledovalo cestu Slunce od prvního paprsku svítání až k jeho západu, noční oblohu a čas od soumraku do úsvitu spravovalo

12 nočních Hór (Nykterinoi Hōrai)
V antické mytologické i nábožensko-astronomické tradici byly tyto bohyně úzce spjaty s Nyx (pradávnou bohyní Noci) a Seléné (bohyní Měsíce). Pro alexandrijské astronomy, lékaře a alchymisty 2. století n. l. nepředstavovaly tyto bohyně jen mytické bytosti, ale označovaly přesné fáze proměny noční oblohy, průběh lidského spánku, rituály inkubace a matematické pozice planet.
Stejně jako u denních Hór platilo, že v letním (estivním) období byly tyto noční hōrai výrazně smáčknuté a trvaly přibližně jen 45 až 50 dnešních minut, což vyžadovalo od vědců na observatořích v Kanópu a v chrámech Serapea bleskovou přesnost.

Přehled a charakteristika 12 antických bohyní noci

1.Pepsis (Πέψις) Hodina zažívání a uklidnění – První hodina po západu slunce. Tělo po večerním jídle tráví, smysly se utišují a denní ruch utichá.
2.Osyxis (Όσυξις) Hodina soumraku a vlhkosti – Příchod hlubokého šera. Ze země a Nilu stoupá ranní vlhkost a rosa. Chrámy rozsvěcují olejové lampy.
3.Mousikē (Μουσική) Hodina nočních múz a večerní harmonie – Čas určený k filosofickým debatám (symposion), hře na lyru barbitos a zklidnění mysli před spánkem.
4.Nektar (Νέκταρ) Hodina božského nápoje a odpočinku – Čas, kdy tělo dostává první hluboký odpočinek. V chrámech začíná rituál přípravy pacientů na spánek.
5.Augē (Αυγή) Hodina čistého svitu – Vychází plný Měsíc nebo se na obloze naplno rozsvěcují první stálice. Astronomové vystupují na terasy observatoří.
6.Eunomiá (Ευνομία) Hodina nebeského řádu (Půlnoc) – Šestá hodina tvoří přesnou půlnoc. Obloha dosahuje své největší čistoty a planety jsou v nejlépe měřitelných pozicích.
7.Erbē (Έρβη) Hodina půlnoční moci a bylin – Mytologický vrchol temnoty. Podle lékařů a botaniků v tuto hodinu získávají půlnoční rostliny a kořeny svou nejsilnější magicko-léčivou moc.
8.Fedros (Φαίδρος) Hodina jasnosti a hvězdných drah – Čas nejintenzivnějšího astronomického pozorování. Měří se úhlové vzdálenosti planet a sepisují se astrologické tabulky.
9.Amphipolos (Αμφίπολος) Hodina strážců a služebníků – Druhá polovina noci, kdy strážci chrámu, lékaři dohlížející na spící pacienty a astronomové drží hlavní vědeckou hlídku.
10.Kroutō (Κρουτώ) Hodina prvních zvuků a probouzení – Dálka začíná mírně světlat. Zvířata a chrámoví kohouti dávají první signály, tóny nočních varhan v Serapeu utichají.
11.Zephyros (Ζέφυρος) Hodina západního vánku – Přichází chladný ranní vítr od moře, který rozhání noční mlhy a připravuje oblohu na příchod světla.
12.Mōrō (Μωρώ) Hodina konce noci a Jitřenky – Poslední hodina temnoty. Na obloze září Venuše (Jitřenka / Phosphoros). Astronomové balí přístroje a botanici se chystají do zahrad.

Přítomnost jmen Augē (Svit / Jitřenka) a Mousikē (Múzické umění / Harmonie) v seznamu denních i nočních Hór není náhodná chyba antických gramatiků ani nedopatření. Odráží dvě hluboké roviny antického vnímání světa – fyzikálně-astronomickou a filosoficko-pythagorejskou.

Slovo Augē označuje v řečtině čerstvé, čisté a jasné světlo, které proráží temnotu. Svůj patronát měla ve dne i v noci z přesných astronomických a optických důvodů:

Augē tak vládla oběma přechodům: okamžiku, kdy se z noci rodí denní světlo, a okamžiku, kdy se z večerního šera rodí čisté světlo hvězd a Měsíce.

Pojem Mousikē neznamenal pro akademiky v 2. století n. l. pouze přehrávání melodií na nástroje, ale představoval absolutní princip matematické harmonie, která spojuje mikrokosmos (lidskou duši a tělo) s makrokosmem (pohybem planet).

Matematik a teoretik hudby Klaudios Ptolemaios ve svém spise Harmonika přímo vysvětluje, že hudba má dvě tváře: denní (solární), která podněcuje rozum a logiku, a noční (lunární), která působí na imaginaci, uvolnění a tělesné šťávy.

Pro alexandrijského myslitele 2. století n. l. tak Augē a Mousikē tvořily pilíře celého 24hodinového cyklu. Augé zaručovala, že jak ve dne (Slunce), tak v noci (Měsíc a hvězdy) nastane okamžik dokonalého vidění a jasnosti.

Mousikē zaručovala, že jak v dopolední práci (rozum), tak v nočním odpočinku (duše) bude lidská činnost podřízena dokonalému rytmu a harmonii.

Den a Noc akademické rutiny

Časový úsek: od prvního paprsku svítání do východu Slunce

Časový úsek: od ranního vzestupu Slunce do předpoledního žáru

Časový úsek: kulminace Slunce a vrcholící polední žár

Časový úsek: od poklesu poledního žáru po podvečerní přechod

Časový úsek: západ Slunce a příchod prvních hvězd

Časový úsek: od západu Slunce do předpůlnoční jasnosti

Časový úsek: přesná půlnoc a vrchol noční průzračnosti

Časový úsek: od půlnočního zlomu po příchod Jitřenky

S prvním paprskem nadcházející 1. denní Hóry Augē se brány chrámu znovu otevírají a celý alexandrijský koloběh vědy, víry a umění začíná nanovo.