Článek
Uhlíková neutralita na papíře, realita v peněžence
Evropská unie slibuje uhlíkovou neutralitu. Na papíře to vypadá vznešeně, v reálu ale lidé vidí hlavně rostoucí složenky. Emisní povolenky, které měly být pobídkou k šetrnosti, tvoří podstatnou část ceny elektřiny a plynu. Když topíte nebo vaříte, platíte víc ne kvůli plynu samotnému, ale kvůli politice kolem něj.
Auto už jen pro bohaté?
Zákaz spalovacích motorů po roce 2035 má přivést Evropu k elektromobilitě. Jenže kdo si dnes může dovolit nové elektroauto za milion a víc? Baterie jsou drahé, jejich životnost omezená a opravy složité. Pro běžnou rodinu, která potřebuje spolehlivé auto na cestu do práce a k babičce, je to spíš noční můra než ekologický sen.
Ekologie, která likviduje průmysl
Evropský průmysl se pod tlakem regulací a emisních limitů přesouvá jinam. Továrny zavírají nebo odcházejí do zemí, kde žádné zelené restrikce neexistují. Výsledek? Méně pracovních míst v Evropě, dražší výrobky a paradoxně vyšší celosvětové emise – protože třeba Čína dál staví uhelné elektrárny.
Kdo na tom vydělává
Zelená agenda má i své vítěze. Jsou jimi velké firmy, které čerpají dotace na solární parky, větrníky nebo „udržitelné“ projekty. Peníze se přesouvají od daňových poplatníků k několika vyvoleným hráčům. Bohatí ještě bohatnou, zatímco střední třída platí účet.
Když dobrý úmysl bolí víc než pomáhá
Smysluplná ekologie je potřebná – čistý vzduch a voda jsou hodnoty, na kterých záleží. Ale politika, která lidi tlačí do chudoby a zároveň neřeší skutečný problém, je spíš ideologií než rozumným řešením. Udržitelnost nesmí být jen ekologická, ale i ekonomická.
Zelená agenda měla zachránit planetu. Místo toho zatím hlavně zvedá účty a rozděluje společnost na ty, kteří na ní vydělají, a ty, kteří ji zaplatí. Opravdu si myslíme, že cestou k lepšímu světu je zchudnout – nebo bychom měli hledat jiné cesty?
