Článek
Jednoho krásného dne se občané malé, ale krásné vesničky Kočičákov vydali vyjádřiti své názory a sympatie v obecních volbách. V sázce bylo mnoho: po několika volebních obdobích se starosta Všeznal rozhodl odstoupit ze své funkce a odejít do předčasného důchodu.
Už několik měsíců předem byl proveden letmý průzkum, jak si na tom občané vedou, a kteří z nich by byli nejvhodnější kandidáti nejen na úřad starosty, ale i do obecní rady. Z onoho výzkumu vyplynulo, že největší sympatie vesnice má jistý pan Zahrádka, hned za ním se drží jeho vzdálená příbuzná Sýkorková a až za nimi by si pro bronzovou medaili přišel současný pan starosta.
Když se to starý pan Všeznal dozvěděl, myslel sám, že vztekem pukne. Nejen, že už není nejoblíbenějším starostou, ale dokonce by nebyl ani druhý v pořadí!
„No to se nesmí jen tak nechat,“ pomyslel si jednoho dne a už v hlavě plánoval, jak by jim předpokládaný volební úspěch překazil.
Za týden by si už ale nikdo na starostovu závist nevzpomněl. Ostatně, proč taky? Sám přeci tvrdil, že by už další volební období starostovat nechtěl, proč by teď neměl pomyslnou korunu předat jinému?
Jenže závist dělá zlé věci. A volby už jsou za dveřmi. Co by jen Všeznal mohl provést? Jak to jenom vymyslet?
A právě dnes, v den voleb vyrazila rodina Kopečkových vstříc volebnímu vzruchu. Pan Kopeček už otevře dveře obecního úřadu, aby spolu s manželkou a dospělými dětmi vyjádřili sympatie vybraným kandidátům. Překvapením tedy není, že mezi označenými jmény najdeme i sestru paní Kopečkové, paní Sýkorkovou a pana Zahrádku, bratrance pana Kopečka.
Už při vchodu do volební místnosti rodinu ovane vůně smaženého řízku, který má nejspíše občerstvit volební komisi v době večeře. Ze zdvořilosti prohodí paní Kopečková pár slov s paní Kvapíkovou a panem Vodhradilem, ale je jí podivná odměřenost rozhovoru. Vše dovrší soucitná otázka paní Kvapíkové, jestli se náhodou pan Kopeček nepomátl, když chce nechat postavit větrné elektrárny v blízkosti vesnice.
„Elektrárny?“ zeptá se mladší Kopečková, zda slyšela dobře.
„Elektrárny. Pan starosta říkal, že pan Kopeček je chce postavit. Ale teda, to není dobrý nápad, vždyť nám to tady bude hučet sousedko!“ pokračuje místo Kvapíkové Vodhradil.
Pan Kopeček se vloží do hovoru. „Ale… tady přece nikdo žádný větrný… no větrníky nechce, nebo snad jo?“
Většina členů komise se buď ušklíbne, nebo si odfrkne a okatě přehlíží snahu paní Kopečkové něco dodat.
„Kdo si zas vymyslel něco s elektrárnama, proč by to dělali?“ nemůže pochopit pan Kopeček, otevíraje dveře. „Já je tady nechci, jestliže by to hučelo jim, tak i nám a navíc to zničí pohled na krásnou krajinu.“
Před úřadem pak ještě potkají pana starostu Všeznala. Ten, jakoby se jich zalekl, kvapně uskočí i s půllitrem piva, až mu pěna vybryndne na tmavomodrý kabát.
„Copak, pane starosto, děje se něco?“ uchechtne se mladší Kopeček.
„Ale, nic nic…“ otírá si neobratně kabát. „Omluvte mě, já…“
V panu Kopečkovi to už sice vře, ale i přesto klidně povídá: „Pane starosto, vy jste říkal ostatním občanům něco o elektrárnách?“
„Elektrárnách?“ zasekne se uprostřed pohybu. „Ne to ne, já, já bych je tu asi jako to… nechtěl, takže už vůbec bych neřekl, že vy byste o ně měl nějaký zájem, pane Kopeček…“
„No to bych tedy vskutku neměl, tak už nikde nevykládejte, že je tady chci,“ zdůrazní pan Kopeček hlavně druhou část souvětí.
„Já bych nikdy… tedy já jsem sice říkal, teda někdo mi říkal…“ koktal dál Všeznal. Byl lapen v pasti. „Ale já na to řek, že to ne, že Kopeček by nic takovýho nechtěl a už vůbec ne na svým pozemku, to já bych nikdy neřek!“
Další shodou náhod zrovna k volbám míří také paní Mátková s cigaretou v ruce. Sotvaže zahlédne zděšeného starostu tváří v tvář domnělému energetikovi, zastaví se a zeptá:
„Co se tady děje, pane starosto? Nemám zavolat cajty? A krom toho, pane Kopeček, kolik vám dají za ty větrníky, že ste na to kejvnul?“
To už se pan Kopeček neudrží a skoro zakřičí.
„Já bych ty pitomý větrníky nechtěl ani za zlatý tele, to si pište. A vy starosto, půjdete a svou chybu napravíte, a všem v hospodě řeknete, že já žádný elektrárny neprosazuju!“
S těmito slovy i s celou rodinou odkráčí.
Druhý den se mohli občané Kočičákova čekající na autobus pokochat výsledky volebními. Na zastávce ale nebyla jen oficiální tabulka, kterou někdo stáhnul ze státních stránek, ale i jakási necertifikovaná tabulka, na které byly výsledky nápadně odlišné.
Ta tabulka na lehce umazaném papíru vypadala dost uboze. Krom počtů hlasů nesedělo ani výsledné pořadí kandidátů, ani procenta účastnosti. Mimo jiné si autor ušmudlaného archu někde vybásnil dalších čtyřicet zákonných voličů.
Výsledek byl ale jasný. Ušmudlaná tabulka ukazuje jasné vítězství pana Všeznala. Původní favorité Sýkorková a Zahrádka se náhle octli na posledních dvou místech. Oproti tomu čistší tabulka se znakem českého lva poukazovala na sebevědomé vítězství Zahrádky. Všeznal byl také první, ale od konce.
Otázkou je jen, které tabulce občané uvěří. Ale protože jde o Kočičákov, nejspíš se to nikdy nedozvíme, protože nastane dlouhá hádka o výsledek. Jedni budou tvrdit, že správně je ta umazaná, druzí, že čistá. Další skupina se bude rozčilovat, že zapomněli hlasovat a čtvrtí se budou snažit prosadit úplně nové volby.
A co nám z toho plyne? Tak zaprvé, že falšované výsledky voleb mohou brát vážně jenom v Kočičákově. Zadruhé, osočit souseda z něčeho, s čím by nikdy nesouhlasil, je hodné jenom Všeznala. A zatřetí? To už si domyslete sami.
