Článek
Třeba ten, že když je poloprázdno, někdo si nutně musí stoupnout k sedačce, na které sedíte, a tváří se, jako by chtěl vaše místo. Přitom o pár kroků dál jsou volná sedadla, ale ne – musí stát těsně vedle, s pohledem, který napovídá, že očekává nějakou reakci…
A úplně nejlepší je, když se rozhodne posadit rovnou k vám. Všude desítky volných míst, ale on si vybere právě tohle – a ještě si na klín rozloží obří igelitku, která vám hned přepadne přes kolena.
A zatímco se snažíte vyrovnat s tímto drobným napětím, objevuje se paní s taškou na kolečkách. Klidně by si mohla sednout na místo, kde je kolem dost prostoru i pro tašku, ale ona si vždycky vybere obyčejné sedadlo bokem a tašku postaví přímo do uličky. Najednou se všichni kolem vás musí protahovat jako na překážkové dráze, zatímco paní klidně sedí a její taška zůstává přesně tam, kde překáží.
Kolikrát nechápu ani to, že jakmile se autobus rozjede z jedné zastávky, najde se vždy někdo, kdo okamžitě zmáčkne tlačítko „stop“.
Vystupovat bude sice až na té další, ale považuje za nutné oznámit celému autobusu, že už se dlouho nezdrží.
A pak je tu ještě klasika – autobus se teprve blíží k zastávce, kde hodláte pro změnu vystoupit vy. Pomalu se přesunete ke dveřím, připraveni opustit vůz. A najednou se někdo za vámi začne tlačit a rázně pronese:
„Můžete uhnout? Já budu vystupovat!“
Přitom ještě kroutí hlavou, jako by si myslel, že u dveří stojíte jen tak – vůbec nechápe, že autobus se ještě ani nedostal na zastávku a že vy tu vystupujete první.
Kdyby se jednou vypsaly olympijské disciplíny v MHD, byli bychom neoficiální šampióni. Skok přes tašku v uličce, sprint ke dveřím, mačkání tlačítka na čas – zlaté medaile jisté.
