Článek
Vzduchem se šíří směs dezinfekce, mokrých bund a nervozity. Lidi předstírají, že čtou časopisy z roku 2009, ale ve skutečnosti hlídají dveře, aby je někdo nepředběhl.
Čekárna je jako divadlo bez opony, každý tu má svou roli:
Paní maratonka – přiběhla ještě před uklízečkou, aby byla první na řadě, a teď hlídá dveře do ordinace jako kerberos.
Rada starších – skupinka důchodců, co vášnivě řeší, kdo tu byl dřív a kdo má horší diagnózu.
Manažer na pokraji kolapsu – sedí v saku, pořád kouká na hodinky a v duchu počítá, kolik meetingů už zmeškal.
Profesionální čekající – rozložil se s křížovkami, termoskou a knížkou a trpělivě se zabydlel, jako by tu plánoval strávit celý den.
První hodina čekání je za námi. Čas se vleče a atmosféra v čekárně se začíná měnit.
Rada starších už má za sebou soutěž o nejhorší diagnózu a plynule se přesouvá k politice.
Manažer zoufale mačká mobil a profesionální čekající usrkává čaj, jako by seděl doma na gauči.
Dveře čekárny se otevřou a dovnitř vejde nový pacient:
„Dobrý den… kdo je poslední?“ zeptá se opatrně, jak se to u doktora dělá.
V tu chvíli se ozve maratonka, aniž by se na něj podívala: „Já jsem první.“
Řekne to s takovou jistotou, že nováček zapomene, na co se vlastně ptal. Jenom přikývne a sedne si do rohu, jako by tím všechno bylo vyřešeno.
Rada starších se uchechtne a začne si mezi sebou šeptat, kdo je teda opravdu poslední, ale nikdo to nakonec nevysloví nahlas.
Manažer nervózně ťuká do telefonu, jako by chtěl svolat krizový štáb.
Vedle něj profesionální čekající jen zvedne hlavu od křížovky a usrkne si čaje – moc dobře ví, že tahle hra na pořadí nikdy nekončí.
Po dvou hodinách už se čekárna mění v samostatný ekosystém.
Rada starších se hádá, jestli víc sněhu napadlo v zimě 1983 nebo 1987.
Maratonka sahá po svém rohlíku a banánu zatímco manažer už brečí nad svým Outlookem a počítá zmeškané schůzky.
Mezitím profík vytahuje malou deku, přikrývá si nohy a klidně přechází od křížovek k sudoku, jako by tu plánoval strávit celou noc.
Ve třetí hodině čekání už atmosféra připomíná odpolední ospalý vlak.
Manažer rezignoval – odložil mobil, povolil kravatu a civí do zdi.
Maratonka přestala hlídat dveře a jen mechanicky kouše banán.
Ostatní se přizpůsobili rytmu dlouhého čekání – místo hádek o počasí se vyprávějí historky z mládí a někdo podřimuje s hlavou opřenou o hůlku.
Jen profík drží svou linii – klidně listuje mezi sudoku a křížovkou, usrkává čaj a vypadá, že by tu vydržel ještě týden.
Dveře ordinace se konečně otevřou. Doktorka se objeví s pláštěm přehozeným přes ruku a klíči v dlani. Čekárna ztichne a všichni zpozorní – jen manažer zůstává s pohledem přilepeným ke zdi.
„Tak, jdeme na to,“ řekne klidně a zmizí dovnitř, aby si uvařila kávu.
Všichni vydechnou a znovu se ponoří do čekání.
Sedím uprostřed toho všeho a pozoruju, jak se čekárna proměnila v malou arénu lidských povah: každý tu hraje svou roli, hledá svůj koutek bezpečí a pohybuje se v omezeném prostoru. Stačí jen otevřít oči a zachovat smysl pro humor, abyste viděli, že čekání u doktora je mnohem víc než jen sezení na tvrdé židli.
