Článek
„Včera jsem dělal segedín. Poctivej! Smetana, klobása, tři druhy papriky, a hlavně – moje zelí! To si mačkám sám, žádná nuda v sáčku"
Standa je rukama zedník, duší šéfkuchař a srdcem zahrádkář. Co si vypěstuje, to si uvaří — a co si uvaří, to okomentuje i cestou na záchod - a rázem se z něj stává gastronomický kazatel na pochodu.
„Fazolky na česneku – to není příloha, to je zeleninová revoluce!“ vypálí to bez varování u cizího stolu, kde si dva turisté chtěli jen v klidu vypít pivo.
Nečeká na reakci a jde dál, jako by právě vyhlásil státní převrat. Zůstanou po něm jen mírné zmatky a dvojice, která teď neví, jestli to byla chvála nebo hrozba.
Mezitím už se ale Standa vrací ke svému stolu, jako by se vůbec nic nestalo. Ještě se zmíní, jak mu jednou rajčata vyrostla do tvaru srdce — prý z čiré radosti, že je nikdo nestříká chemií.
Výčepní Roman se jen uchechtne:
„Jo, jo, rajčata z lásky… a pak lečo, co nám rozpustilo patro.“
Vzpomněl si na ten večer, kdy Standa nakráčel ke stolu s mísou leča a výrazem, že právě zachránil kulinářskou čest národa. Rozdělil porce, jak číšní k na svatbě, a hrdě prohlásil: „Pravý domácí!"
Všichni se pustili nadšeně do ochutnávání, ale už po prvním soustu přišla panika — Standa do toho totiž přihodil tak ostrou papričku, že by se dala použít místo slzného plynu.
Láďa si zkusmo lízl a zaúpěl:
„Ty kráso, tohle by vytáhlo i ďábla z pekla!"
Ríša zmateně hledal pivo, ale našel jen prázdnou sklenici. Na poslední chvíli to zkusil zajíst kouskem klobásy, než mu došlo, že to taky nepomůže
Roman, který se nechal strhnout nadšením a ochutnal , jen potichu odešel dozadu a dlouho se nevracel. Dodnes tvrdí, že šel narazit sud.
Aleš, když zahlédl tu spoušť kolem, nenápadně prohodil svou plnou misku za Mírovu prázdnou.
A Míra, který tu svou dojedl s hrdinskou odvahou, ztuhl u nové porce jako člověk, co právě zjistil, že začalo druhé kolo.
Standa se při té vzpomínce usměje: „Lečo pro chlapy, žádnej cukrkandl.“
Dopije zbytek piva a oznámí, že už vážně musí jít. Všichni kývnou, ale vědí své — Standa má před sebou ještě minimálně dvacet minut společenského programu.
Vstane, uhladí si tričko a s pohledem muže, co ráno odjíždí na důležitou misi, pronese: „No nic, ráno vstávám v pět,“
Udělá krok, pak se zarazí, plácne se do čela a zase si s povzdechem sedne zpátky. „Málem bych zapomněl — koupil jsem si novej rendlík,“
Chvíle ticha.
„Smaltovanej,“ dodá o tón vážněji. „Žádnej šunt, co ti spálí cibuli dřív, než začne vonět.“
Ticho v hospodě se napne — všichni tuší, že teď přichází kapitola „Nádobí a emoce“.
Když se po několika dalších odstavcích konečně zvedá, vypadá to, že je konec. Ale ne.
Sotva mine roh stolu, všimne si Franty, který mezitím dorazil a právě se usazuje se sklenicí piva.
Standa se v půlce kroku otočí jako na obrtlíku a vrací se do centra dění:
„Nazdar, Franto! Tak tobě musím říct, jak se dělá koprovka — ale pořádná!“
Franta ztuhne. Došlo mu, že se trefil přímo do Standova závěrečného kolečka.
Mlčky kýve hlavou, jako že chápe, ale v očích už mu plavou brambory s koprem.
A přestože se u stolu rozjíždí další kulinářská přednáška, Standa nikdy nezapomene, že vaření je i o péči.
Každému, kdo sedí kolem, přinese kousek toho, co právě uvařil, aby si taky mohl pochutnat.
Ne proto, že by chtěl obdiv, ale protože pro něj to znamená víc než jenom jídlo — jsou to společné chvíle, které se nepočítají v receptech, ale v přátelství.
A než se všechny příběhy propletou v jeden, zbývá už jen poslední zastávka – stůl, kde má hlavní slovo Alena, její manžel Bohouš se tváří nenápadně, a Ivoš, u něhož nikdo neví, kde končí panika a začíná představení.
První štamgast:
Druhý štamgast:
Třetí štamgast:
