Článek
Dá se o něm říct ledacos, ale rozhodně ne to, že by splynul s davem.
Rád působí dojmem světáka, nejlépe italského – ledabyle šarmantní, nenuceně šik, ale ve skutečnosti vypadá spíš jako reklama na eleganci za rozumnou cenu.
Dnes dorazil ve slavnostní výstroji, jak se na páteční večer sluší — vínová košile s jemným leskem a rukávy vyhrnuté přesně do půlky předloktí, aby náramek z chirurgické oceli měl šanci zazářit.
Kalhoty z jeho oblíbeného marketu možná nikoho neoslní, zato přezka na opasku s nápisem Bellissimo si říká o pozornost.
Ulovil ji na tržišti u nádraží — líbilo se mu, že vypadá draze a jako z Itálie.
To, že je z dámské kolekce, zjistil až doma. Ale zní to světově. Tak co.
Není divu, že si vysloužil přezdívku Fešák Béďa — a paradoxně mu to vůbec nevadí. Naopak, bere to jako jeden z největších komplimentů.
Sebevědomým obloukem se prosmýkne mezi stoly a zamíří rovnou k Alešovi.
Aleš je pohodář každým coulem. Kde Ríša ladí manžety, Aleš ladí náladu.
Nic moc neřeší, všechno bere s humorem a kdyby se zítra móda zrušila, nejspíš by si toho ani nevšiml.
Ríša se vedle něj spustí na židli s noblesou, kterou by mu mohl závidět každý host v luxusním hotelu.
Lokty opře o desku stolu a prsty spojí do stříšky, jako by zvažoval něco zásadního. Ve skutečnosti jen ladí pózu – aby to celé mělo styl.
Pak kývne směrem k výčepnímu, který už po paměti sahá po správném půllitru.
,,Ne, dneska ne,“ zarazí ho Ríša s vážností, jako by šlo o zrušení svatby.
„Dneska to vidím na… černý, prosímtě,“ pronese slavnostně.
„A ve skle, jo? V tom, co má nožičku. A ať je ta pěna sametová.“
Snaží se mluvit jako elegán z jihu. Jenže tam, kde by měl znít šarm, se vynoří Ríša – malá improvizace na téma světový muž v hlavní roli.
„Změna je život, hoši,“ oznámí do prostoru tónem, který naznačuje, že by se ostatní měli přiučit.
V duchu si dává pět hvězdiček. Spokojený sám se sebou. Tohle gesto mělo styl – aspoň podle něj.
Změna piva ho příjemně nakopla.
A když má Ríša pocit, že mu to myslí, musí se ujistit, že mu to taky sluší.
Upraví si košili a očima přejede rukávy. Ano – pořád končí přesně v polovině předloktí.
Pak sáhne po hřebenu a uhladí si vlasy na obvyklou stranu. Jeden pohled do okna, spokojené přikývnutí. Hotovo.
Kdo ví, kde se v něm ta touha být jako Ital vzala. Ríša sám tvrdí, že to má v genech, ale podle některých je pravda trochu jiná…
Jednou totiž čekal na autobus z Děčína když na zastávku dorazil chlápek - tmavé brýle, šála ledabyle přehozená přes rameno a bílá košile na rozhalenku. Klidně postával, kouřil a občas významně pokýval hlavou směrem k obzoru. Ríša na něj zíral jako na zjevení z módního časopisu.
,,To bude Ital", vydechl uznale a okamžitě si začal rolovat rukávy. Až po chvíli se ukázalo, že je to řidič linky 150 do Ústí nad Labem a ta šála byla prostě firemní.
A tak se zrodil Ríšův styl — pokus o švih jižních krajů v pohodlí severočeské garderoby. A občas, když všechno klapne, má pocit, že ta zastávka v Děčíně nebyla náhoda, ale znamení.
Jeho elegance sice někdy zabloudí, ale snaha je opravdová. Ríša ladí, přemýšlí, ladí znovu. Věří, že když člověk vypadá dobře, svět kolem něj se srovná do lepšího úhlu. A to je víc, než zvládne spousta lidí v dokonale padnoucím saku.
Tak to byl Ríša.
Příště se o slovo přihlásí Míra — hrdina, co by šel do všeho… jen kdyby se mu chtělo.
