Článek
Míra je ten typ štamgasta, co se tváří, že by klidně otočil hospodu vzhůru nohama – jen zatím neměl důvod.
Na první pohled budí respekt – široká ramena, jistý krok a výraz, že ví, jak to chodí. Byly doby, kdy se producíroval v teplákách s proteinem v ruce a působil, že ví, co je to benč.
Ale časy se změnily.
Sebevědomé držení těla mu sice zůstalo, jen břicho tlačí před sebou jako sud do kopce. Víc než činky ho teď zajímá, jestli budou k řízku i okurky.
V hospodě mluví nahlas, sedí rozkročeně a pije, jako by chtěl přetlačit půllitr.
Rád připomíná, že byl u výsadkářů, ale nejblíž k letu měl, když chtěl při vykládání sudů před hospodou zamachrovat a seskočil z náklaďáku.
Jenže mu podjela noha, zakymácel se a zahučel rovnou do krabice s plastovými kelímky.
Naštěstí měkké přistání.
„Příprava, kámo, kdyby náhodou… víš jak.“
Z jeho pohledu šlo o taktický manévr. Z pohledu všech ostatních o pád do plastu.
Nikdo ho nikdy neviděl se prát, ale každý už slyšel, jak by „tomu chlapovi dal takovou bombu, že by zapomněl vlastní jméno“.
Má spoustu historek, ve kterých vítězí, a jednu jizvu – od struhadla.
Každou chvíli se protahuje a nasazuje výraz, že zrovna překonal bolest hodnou hrdiny.
„Záda,“ zabručí jen tak do prostoru, „to bys nevěřil, jak mě ten kříž chytnul. Vytáhnout chlapa z rvačky a pak ho ještě táhnout čtyři patra bez výtahu? To není sranda.“
Od vedlejšího stolu se lehce uchechtne Aleš:
„Ty vole, Míro, říkáš to už třetí tejden. To byl fakt zápas, nebo jen další pohádka na dobrou noc?“
Míra jen mávne rukou: ,,Smějte se kluci. Ale já tam byl.“
A stejně tak byl i tady, když se u výčepu začala chystat menší potyčka.
Dva cizí týpci tam začali prudit – jeden si hrál na šéfa, druhej na ozvěnu. Začali rýpat do lidí, remcat na pivo a pak něco hulákat na výčepního. Ne moc nahlas, ale dost na to, aby to bylo slyšet.
V tu chvíli hospoda ztichla. Všichni se otočili k Mírovi.
Seděl jako vždycky – rozkročeně, sebejistě, jako by hospoda patřila jemu.
Ale ani brvou necukl. Jen si pomalu srknul a dělal, že neslyší.
Naštěstí výčepní Roman si poradil sám – otevřel dveře, beze slova ukázal ven a ti dva zmizeli jak pára nad gulášem.
Když se za nima zavřely dveře, Míra se konečně ozval:
„Hele… měli kliku, že zakročil Roman. Kdybych vstal já… tak to skončilo jinak.“
Pomalu se napil. A spustil další historku – tentokrát o tom, jak jednou v Třebíči zpacifikoval tři chlapy jen tím, že si sundal bundu.
V hospodě se pár lidí zasmálo, protože všichni věděli, že Míra se nikdy do rvačky nepustil. Největší nebezpečí od něj hrozí, když někomu omylem šlápne na nohu.
A přesto – nebo právě proto – ho tu mají rádi. Těžkopádná jistota, co funí, ale nekouše. V létě pomůže s lavičkama, v zimě třeba donese dřevo, když je potřeba. A občas se podělí o arašídy. Ne s každým. Spíš s těmi, co jeho historkám aspoň na chvíli uvěří.
Míra teď ale na okamžik odloží dramatické pózy, promne si záda… a místo něj nastoupí Láďa – muž, kterého byste si přáli mít na každé oslavě – pokud není vaše.
Úvod do příběhu a první štamgast zde:
