Článek
Láďa je čerstvý padesátník, ale s duší, která se nejspíš zapomněla někde na pionýrském táboře. Neřeší politiku, počasí ani cenu piva. Řeší, jestli se dobře točí. A nemyslí tím pivo, ale svou vlastní taneční piruetku.
Taneční kroky sice zná jen tři, ale zato se s nimi nepáře — nasadí je všechny najednou a s takovou chutí, jako by za ním hrála živá kapela a před sebou měl plný sál. Klidně uprostřed hospody, mezi dvěma loky piva, když ho to zrovna chytne. Hudbu si domyslí, rytmus ucítí – a tělo už jede podle svého. Trochu Travolta, trochu strýc z rodinné oslavy, co se nikdy nevzdal svýho sóla.
Jednou z mála, kdo jeho taneční výstupy snáší s kamennou tváří, je Alena – panovačná dáma od vedlejšího stolu. Pokaždé, když Láďa rozjede svou malou show, zamíří rovnou k ní, natáhne ruku a s rošťáckým úsměvem pronese:
„Paní Aleno, smím prosit o jeden valčík?“
Následuje obvyklá salva odmítavých výmluv – že nepřišla do cirkusu, že má koleno v háji, že ten stůl je plný talířů a že by si měl radši hned sednout, než to zase skončí jako tenkrát s tím okurkovým salátem.
Tím naráží na slavnou historku, kvůli které mu začali říkat Šejkr.
V hospodě tehdy panovalo neobvyklé ticho – žádné hádky, žádný zpěv, jen tiché srkání a mručení u karet.
„Ticho jak ve školce po obědě,“ pronesl Láďa a vstal. „Tak to tu trochu rozjedem.“ A rozjel. Zvedl ruce nad hlavu a v rytmu, který slyšel jen on, se rozvlnil. Udělal pár kroků stranou a při rozmachu bokem nechtěně nabral číšníka, který zrovna nesl tác s okurkovým salátem. Tác se zhoupnul, dvě misky se převrátily a studená okurková lázeň elegantně vycákla směrem k vedlejšímu stolu. Zasáhla Alenu která právě vytahovala kapesník a Ivoše, kterému stekla po nohavici až do ponožky.
„Ty vole, to byl šejkr jak hovado,“ ozvalo se od baru. Od té doby mu nikdo jinak neřekne. A Láďa s noblesou sobě vlastní přijal novou přezdívku jako své umělecké jméno.
Za tou přezdívkou se ale neskrývá jen chodící showman.
Když vidí, že někomu není do řeči, pošle mu panáka. Nenápadně, beze slov – jen tak, aby věděl, že v tom není sám.
Někdy jen tiše přistoupí, položí ruku na záda a řekne:
„Klid. Bude líp"
Věří, že smích a pohyb dokážou člověka podržet v nejtěžších chvílích — a podle toho taky jedná.
Na dotaz, proč pořád tančí, odpověděl jednoduše:
„Když není nálada, tak aspoň trocha pohybu, ať duše nezakrní.“
Láďa už ale pro dnešek odtančil své a spokojeně usedá, jako by právě sklidil potlesk ve stoje. Další sólo bude patřit Standovi – muži, který svým tajemným lečem zahnal i výčepního.
První štamgast zde:
Druhý štamgast zde:
