Článek
Hned u dveří mě praští do nosu ta zvláštní vůně – směs papíru, prachu a nervů. Lidi stojí v řadě jak figuríny a všichni zírají do lístku s číslem, jako by v něm byl napsaný jejich osud.
Stisknu tlačítko na automatu a doufám v zázrak. Samozřejmě – vytiskne se něco, co nedává smysl. A-018. Na obrazovce bliká E-254. Kde se tam vzalo E? A proč se ta písmena a čísla hemží, jako kdyby někdo zrovna míchal karty?
Vedle mě stojí babička. Opravuje si brýle, přehrabuje kabelku a občas si povzdechne: „To je zas bordel, člověk tu stráví půl dne.“ Přikyvuju. Taky tu zestárnu o dvacet let, než se dostanu na řadu.
Za mnou stojí pán, co nadává pokaždý, když se na displeji objeví jiný číslo než jeho. Vypadá, že má z čekání svůj malý adrenalinový sport. A já se jen snažím ignorovat jeho komentáře, zatímco sleduju, jak se moje číslo pomalu blíží.
Fronta se posune o dva kroky, pak zase stojí. Mezitím stihnu přemýšlet o smyslu života, složit si nákupní seznam a udělat jedno zásadní předsevzetí: že sem už nikdy nepůjdu.
A když už se blížím k vítězství, když už zbývá jen jedna osoba přede mnou, objeví se on.
Ten, co nikdy nepřijde jen pro balík.
Přivalí se s igelitkou plnou papírů, přehrabuje se v ní, jako by hledal svatý grál, a hned začne:
„Já bych tady měl mít balíček… a ještě něco poslat… počkejte, já to najdu…“
Listuje, mumlá, občas se zeptá na věc, která vůbec nesouvisí.
„Jo, a ještě… nemohli byste mi zjistit, co je s tím dopisem z prosince? Měl dojít, ale nějak se ztratil.“
Pak se na chvíli zamyslí, vytáhne zmačkaný lístek a dodá:
„A potřeboval bych změnit doručovací adresu… to se dělá tady, že jo?"
Paní za přepážkou se nakloní, začne bušit do klávesnice, pak listuje formuláři a nakonec volá kolegyni. Fronta mezitím tuhne v čase. On přemýšlí nahlas, vytahuje další papíry a kontroluje si poznámky, zatímco my ostatní jen tiše stárneme.
Nakonec to přijde. Zdržovač odchází spokojený, obtěžkaný papíry, a fronta tiše vydechne úlevou, jako když vlak konečně vyjede z tunelu.
A v tu chvíli si uvědomím:
Na poště se nikdy nečeká jen na svůj balík.
Na poště se čeká na někoho, kdo právě objevuje Ameriku u přepážky číslo čtyři - a my jen zíráme a přemýšlíme, proč jsme sem vůbec přišli.
