Článek
Alena je ženská, která má všechno pod kontrolou dřív, než se ostatní vůbec rozkoukají.
Nemá ráda překvapení. Ani pomalé číšníky, ani poloviční porce, ani to když se někdo snaží „jen tak“ přisednout ke stolu. Tady totiž vládne ona. Ne křikem, ale pohledem, co zastaví i číšníka v půlce kroku.
Miloš je vedle Aleny klidný bod v jinak hlučné hospodě. Ne že by neměl vlastní názor – jen ho nevykládá na potkání. Většinu času jen tiše sleduje, občas hodí poznámku, která sedne přesně tam, kam má. A pak si zase v klidu lokne.
Nevypadá, že by ho něco rozhodilo. Ani Alenin tón, ani to, když se vedle něj Ivoš znovu rozčiluje, že mu v práci kolega sotva kývl na pozdrav. Milošovi to vlastně vyhovuje, protože pak má od Aleny chvíli klid. Občas Ivoše i schválně popíchne, jen aby slyšel další historku.
Ivoš totiž rád trochu přehání. Svoje emoce ukazuje naplno a s vážnou tváří, jako by řešil světové katastrofy – i když jde jen o drobnosti, které by ostatní ani nezaregistrovali. Alena ho má ráda, vidí v něm to přerostlé dítě, které i přes všechny své výlevy není zlý, jen někdy trochu ztracený v drobnostech.
Tentokrát přišel s dalším svým dramatem.
„Prosím vás, jsem úplně mimo!“ začal. „V práci mi dali novej stůl — přímo u tiskárny! Ten hluk… já to nezvládnu!“
Alena jen pozvedla obočí: „Klid Ivoši. Dýchej.“
Miloš se uchechtl: „No jo, tiskárna — tragédie.“
Ivoš mávl rukama a dodal: „Nesměj se, Miloši! Když se ti rozbije vnitřní klid, jsi na dně!“
Alena protočila oči: „Dej si pivo a přestaň to hrotit.“
„Pivo? Ať mi někdo donese něco silnýho, jinak to nedám!“
Číšník se konečně pohnul směrem k jejich stolu a postavil před Ivoše sklenici. Ten ji zvedl, jako by pil na vlastní přežití.
Alena přitom neztrácela přehled o všem, co se dělo ve zbytku hospody – všimla si i Ládi, který právě tančil kolem stolu a rozhazoval úsměvy jako konfety.
„Ještě mu dejte klobouk, ať má kam vybírat drobný,“ pronesla s ironickým úsměvem.
„Jo, jako kdyby toho v práci nebylo málo, teď ještě musím sledovat klauna“, ušklíbl se Ivoš.
Miloš jen zakroutil hlavou a odvrátil pohled, aby nebylo vidět, jak se usmívá.
A přesně takhle to u jejich stolu chodí – trocha dramatu, špetka ironie a tiché porozumění, které je drží pohromadě. Tři naprosto rozdílní lidé, kteří se doplňují lépe, než by kdo čekal.
Tím končí naše seznamovací kolečko. Zbývá už jen Karel – suše vtipný, skeptický a občas rozesměje všechny, i když sám se skoro neusměje. V prvním společném příběhu, při cestě na fotbal, se ukáže přesně takový, jaký je.
