Článek
V roce 1988 vydal prognostický ústav ČSAV studii, ze které vyplynulo, že české země na konci první republiky patřily mezi mezi deset nejvyspělejších na světě. Tehdejší Československo mělo vyrovnaný rozpočet, jednu z nejlépe vyzbrojených armád na světě, byly zde koncerny, které měly světový zvuk.
Mnozí z nás si pamatují devastaci hospodářství, která následovala, stačilo k tomu padesát let. Poté přišly devadesátky, privatizace a snaha o to, aby jako za první republiky česká ekonomika zůstala ve své páteři národní, nevyšla. Privatizace udělala z Česka kolonii cizího kapitálu.
Západ dobře věděl, že máme infrastrukturu, školství, průmysl, zdravotnictví, odborníky, zdroje a výhodnou polohu. Věděl, že kdyby nám nechal volný vývoj, do deseti let bychom mu mohli dýchat na záda. To neměl v úmyslu a tak si přišel pro své. Západní „přátelé“ i díky privatizaci přišli rozebrat stát na šroubky. Ocelárny, hutě, doly, textilky, energetiku. Že jsme vyráběli lodě, vlaky, turbíny, textil, stavěli nemocnice, přehrady, byty, to se všechno vymazalo včetně našeho sebevědomí. Nešlo o naši naivitu, ale chladný kalkul Západu. Západ nevyhrál bitvu svobody, vyhrál obchodní válku. Naší slabostí nebyla zaostalost, ale důvěra. A my pořád ještě žijeme z toho, co naši předci vybudovali a co ještě zbylo: z fabrik, stále ještě čerpáme vodu a elektřinu z přehrad, využíváme paneláky, plynovody, elektrárny, silnice, koleje…Takže se nám neotevřel Západ se svojí svobodou a blahobytem, který jsme chtěli dohnat. Nešli jsme do férového boje, ale na porážku. Západ nepotřeboval partnera, ale odbytiště a levnou pracovní sílu. Nechtěl konkurenta, ale spíše ho zlikvidovat. Kdo by chtěl Škodovku, která dělala vlastní motory, tramvaje, autobusy, trolejbusy, lokomotivy? Nejjednodušší bylo, koupit fabriku, zavřít ji a trh zaplavit vlastním zbožím. Ze země, která vyvážela vlastní stroje do celého světa jsme udělali montovnu a trh pro cizí šmejdy. Řekli nám že jsme zaostalí a my jsme jim uvěřili. Zničili naši hrdost a naučili nás stydět se za to, co naši předci dokázali. Dnes už naše děti neví, že jsme měli špičkové inženýry, vědce, vlastní výzkumné ústavy.
V Česku je trvalá nízká nezaměstnanost, zahraniční majitelé firem výjimečně prosperují, jsou dlouhodobě spokojeni. Život v rámci EU jde na ruku těm, se kterými se mluví, kterých se bojí, (protože mají "páky"). Je pro některé vlády lepší držet ústa a krok a doma se (servilitami) ohánět jako kyjem, „jediné správné cesty“. Čtyřicetiprocentní nominální mzdy ve srovnání s Německem a Rakouskem nemáme proto, že bychom pracovali méně nebo že bychom byli hůře organizovaní, ale proto, že z Česka se valí kapitál různými kanály po stovkách miliard korun ven. Argumenty, že nás EU dotuje? Naše peníze jdou v rámci dividend především do zemí EU. Nízké české mzdy v důsledku petrifikují určitou průmyslovou a technickou strukturu. Jsme zemí součástek, meziproduktů, skladů a distribučních středisek. Vyšší mzdy by mohly vyhnat méně sofistikovanou produkci na východ a jih a nejlépe by pomohly tuto strukturu změnit ve prospěch náročnější výroby. Nikdy to nebude tak, že nejprve sami od sebe (třeba lepším vzděláním a dotacemi) změníme průmyslovou strukturu a pak se mzdy zvýší. Posloupnost je vždy opačná.
Jsme zemí hloupu a špatně řízenou? Bude na nové vládě, aby tento trend změnila. Aby nenechala jako cedníkem mizet kapitál vytvořený našimi občany. Jak? Stačí se poučit na Západě. Tam by se něco podobného stát nemohlo.
Banky a síťová odvětví: donutit majitele více dividendy reinvestovat v Česku a méně je vyvážet. Především se to týká bank a síťových odvětví. Ty totiž nikam neodejdou. I tak zde budou vydělávat více než jinde v Evropě. Vždyť na Západě je speciální bankovní daň běžným instrumentem. Jen „naše“ banky to tají. Velké sítě a řetězce v několika svých manažerech dohlížejí na to, aby dividendy a zisky odešly tam, kam podle nich patří. Do zahraničí. Antimonopolní úřad by také mohl lépe dělat svou práci: ve prospěch vlastní země. Jistě by to vyvolalo poplach, participující odboráři, příslušní úředníci a firemní centrály by bily na poplach. A vyhrožovali. Třeba i Bruselem.Vždyť jen banky mají speciální týmy na to, aby vždy vysvětlily, proč na jejich zisky nesahat, proč dále krmit jejich matky, zatímco naši bankovní úředníci jsou ve srovnání s těmi zahraničními placeni nesrovnatelně méně. Nenasytná loby budou bojovat proti tomu, aby vydělal na naší práci stát a náš zaměstnanec. A odbory? Bohužel je dáno zákonem, aby v dozorčích radách velkých firem zasedla jedna třetina odborářů. Ti tam sice o ničem podstatném nerozhodují, ale měli by rozhodovat o mzdách zaměstnanců. Zatím to vypadá, že spíše ve prospěch zaměstnavatelů.
Vláda nesmí mít strach učinit i revoluční opatření. Třeba taková, že už nebudeme největším krmelcem Evropy.
Tak, pane premiére, do práce!
