Článek
Johann Strauss starší i mladší se řadí mezi mezi nejpopulárnější hudební skladatele 19. století. Je uznáním jejich hudebních počinů otevření muzea rodiny Straussů ve Vídni právě v těchto dnech. Zakladatel slavného hudebního rodu Johann byl synem pokřtěného židovského hostinského z Budapešti.
Jen málo umělců židovského původu veřejně vyznávalo judaismus. Výjimkou byli například Jacques Halévy nebo Giacomo Meyerbeer. Někteří skladatelé, jako například Mendelssohn-Bartholdy byli konvertity. Jiní, jako Jacques Offenbach asimilovali a o judaismus se nezajímali. Bylo to východisko, aby se mohli se svým uměním a schopnostmi vůbec prosadit. Vídeň zuřila, když se Gustav Mahler stal v roce 1897 prvním kapelníkem a uměleckým ředitelem tamnější Dvorní opery, což byla nejvýznamnější funkce v německém hudebním světě vůbec. Oprávněním svého jmenování potvrdil šíří a nádherou operních inscenací, kterými se vyznačovalo jeho desetileté úřadování. Aby se však mohl úřadu vůbec ujmout, musel nejprve přestoupit na katolictví. Přesto intrikování proti jeho židovskému původu nebralo konce a antisemitské tlaky ho dohnaly k odchodu do New Yorku. Jiný osud měly symfonie Arnolda Schenbergra, který se ve Vídni narodil jako Žid, ale byl vychováván jako katolík, ale jen do doby, než se vrátil v roce 1933 k judaismu.
K výrazné změně na scéně baletu došlo příchodem Lva Samojloviče Baksta do Ruského baletu. Syn podomního obchodníka z Grodna navrhoval kostýmy pro balerínu Pavlovovou a byl to on, kdo představil Nižinského Ďagilevovi. Bakst byl sám tvůrcem baletů: Kleopatra, Šeherezáda.
Myšlenky, názory na barvy a emoce převzal od Baksta jeho žák v Sankt Petěrburgské škole, Marc Chagall. Vnuk židovského rituálního řezníka. Chagall strávil několik dní ve vězení, když se pokusil bez úředního povolení vstoupit do Sankt Petěrburgu. Bakstovi byl dokonce zakázán vstup do města bez povolení ještě v roce 1912, ačkoli jeho otec už byl světově uznávaným umělcem a „Privilegovaným Židem“. Pro útisk mnozí židovští malíři odcházeli do Paříže a jejich obrazoborecký duch se tam okamžitě prosazoval. Působil zde již sochař Ossip Zadkin, Moise Kisling, Jules Pasci, a také Amadeo Modigliani, Camille Pissaro a jeho syn Lucien. A také Max Liebermann, který začal s impresionismem v Německu.
Je vzdělanému čtenáři zbytečné připomínat odkaz Prousta a jeho mistrovské dílo Hledání ztraceného času, nemluvě o odkazu našeho Franze Kafky.
Dovolím si zmínit ještě světově uznávané osobnosti, jako Sigmund Freud, psychoanalytik, lékař, vědec, který sice neuznával Tóru, ale je považován za nejvýraznějšího představitele židovství. Zatímco Freud změnil náš pohled na nás samotné, Albert Einstein, Žid z Ulmu změnil náš pohled na vesmír především svojí teorií relativity.
Tito lidé, které jsem zmínila v článku, přinesli mnoho krásného, dobrého a užitečného pro svět, který k nim nebyl milosrdný. Život v diaspoře kdekoli v Evropě, Rusku i jinde, kde nebyli doma, činil jim nezaslouženě velká příkoří. Jejich odkaz si zaslouží úctu.
Zdroj info.: Paul Johnson: Dějiny židovského národa
Obrázek.: Pixabay, Ralf
