Článek
Byla jsem děcko z prvního stupně základky a 17. listopadu 1989 jsem ležela po operaci očí v nemocnici na Karláku. Co se ten večer dělo v centru Prahy, jsem vůbec nevnímala. Já měla vlastní seznam důležitých věcí a odpočítávala jsem na prstech dny do návratu domů.
V nemocnici jsem bývala týdny, někdy i měsíc. Rodiče mohli na návštěvu dvakrát týdně. Dnes chápu, že to pro ně muselo být těžší než pro mě. Já z těch pobytů špatné vzpomínky nemám. Naopak. Mám ráda vůni nemocnice, dodnes. A pamatuju si džus v plechovce. Přinesla mi ho maminka a sestřičky ho musely otevírat otvírákem na konzervy. Byl to ten nejlepší džus na celém světě a pila jsem ho jen tam.
O tom, co se 17. listopadu skutečně stalo, jsem tehdy nevěděla vůbec nic. Žádné demonstrace, žádná Národní třída, žádné zprávy o tom, že se mění země. Byla jsem dítě a můj svět měl úplně jiné rozměry. Končil někde u nemocniční postele a začínal doma, kde na mě čekali rodiče, babička s dědou a moje hračky.
Můj svět měl čtyři kola
A hlavně auta. Ta jsem milovala odmalička. Měla jsem šlapací autíčko a jezdila v něm pořád a všude. Po chodníku, po zahradě, dokonce i po trávě, kde to samozřejmě moc dobře nešlo. Dostat mě z něj byl téměř nadlidský úkol. A tak když jsem se po návratu z nemocnice dočkala modré škodovky 120 na dálkové ovládání, byla to naprostá bomba.
Tedy, ono to vlastně nebylo až tak úplně dálkové ovládání. Autíčko bylo připojené lankem nataženým v bužírce. Ale to mi bylo úplně jedno. Byl to můj vysněný dárek a pořád je to ten nejkrásnější, jaký jsem kdy dostala. Kam se podělo, nevím. Občas o tom ale stále přemýšlím.
Revoluce, kterou jsem vnímala po svém
Z revoluční doby si pamatuju ještě jednu věc: nálepky. Občanské fórum, strany, hnutí. Sbírali jsme všechno, co se dalo sehnat, a soutěžili, kdo jich bude mít víc. Když si dnes vzpomenu na nálepku Občanského fóra, vybaví se mi scénka Kaisera a Lábuse, Osvobození Fojtíka. Tak se mi v hlavě potkává velká historická událost s televizní scénkou, které jsem jako dítě rozuměla možná úplně jinak než dospělí.
Venku od rána až do večera
Jinak jsme většinu času trávili venku. Ráno jsme vyběhli z domu a někdy se vrátili až večer. Na kolech jsme jezdili plochou dráhu po štěrku. Smykovali jsme, závodili a pravidelně končili sedření do krve. To nás ale od další jízdy nijak neodradilo. Fotbal jsem hrála s kluky a byla jsem jediná holka. Nikdo to neřešil a mně to bylo jedno. Prostě se hrálo a já chtěla být u toho.
Na stromech jsme si stavěli bunkry a z jejich větví pozorovali kolemjdoucí. Měli jsme svoje úkryty, svoje tajemství a výhled na svět, který se z výšky větví zdál mnohem zajímavější. Chodili jsme také na šipkovanou, lezli, běhali a vymýšleli si program za pochodu. Nikdo nám nemusel organizovat každou volnou chvíli.
A pak tu byla céčka. Ta jsem milovala. Hrála se čára o přestávkách ve škole, před školou i po škole, i když se to samozřejmě nesmělo. Zákaz nás od hry neodradil, jen jsme si museli najít chvíli a místo, kde to půjde. Byla jsem přeborník a postupně nasbírala desítky metrů céček. Dnes už ani nevím, kde všechna skončila. Tehdy to ale byla pořádná sbírka a důvod k velké hrdosti.
Pedro za korunu a mandarinky na Vánoce
Večer se svět zase zmenšil. Z venku jsme se přesunuli domů, kde bylo teplo, a trávili čas s knížkou u kamen. Dětství mělo svá nepsaná pravidla. Pedro stálo korunu a kupovalo se, když byla koruna. Žlutá limonáda jen v neděli. Mandarinky jen na Vánoce, mošt jen když se něco slavilo. Svetry a čepice pletla babička a manšestráky jsme měli skoro všichni stejné. Pendreky byly strašně hnusné, ale byly, a my je snědli.
Některé zvyky člověku zůstanou
Něco z té doby mi zůstalo dodnes. Maminka mi do nemocnice balila oblečení do sáčků, a tak si cestuju i já. Každý kousek zvlášť, každý ve svém sáčku.
Byla to moje dětská svoboda. A někde v těch vzpomínkách pořád jezdí i moje modrá škodovka 120 na lanku.





