Článek
Moje border kolie Nixi je půlroční štěně a doma žije se dvěma kočkami, Míšou a Richardem. Dřív patřil byt jim. Když se Nixi nastěhovala, Míša to vyřídila hned první den jednou ranou tlapky a Richard se odstěhoval na skříň. Dnes spolu žijí v klidu, skoro. A právě do téhle křehké rovnováhy jsem na dva dny přivezla šestitýdenní kotě - holčičku.
Přivezla jsem ji v přepravce, která vypadala příliš velká na to, co v ní sedělo. Sedm set gramů. Pět minut se rozhlížela. Pak vystoupila, jako když královna přijíždí na inspekci.
Gauč: oškrábat. Konferenční stolek: vyskočit, zhodnotit nabídku. Záchůdek: bez nácviku, bez návodu, bez jediného zaváhání. Přesně věděla, kam jít a jak po sobě zahrabat. Já mám diplomy z výživy, fitness a čehosi ještě, ale takhle samostatnou studentku jsem doma ještě neměla.
Vedle ní vypadali Míša s Richardem jako dva důchodci, kterým vnouče právě rozebralo zahradu.
Richard to vzal po svém. Nabaštil se, vyhodnotil situaci a nafoukl se. Dva dny ho nikdo neviděl. Žádné vyjednávání, žádná poznámka pod čarou, prostě zmizel jako člověk, který zjistil, že mu na schůzi přibyl bod, který nechce řešit. Míša zůstala. Její jediný komentář zněl celé dva dny stejně: pcheee.
Aport s ocáskem
A pak tu byla Nixi. Nixi, která je v aportovacím období a svět dělí na věci, které se dají přinést, a věci, které se dají přinést s o něco větším nadšením. Takhle malé chlupaté stvoření ještě neviděla. Sledovala ho každou vteřinou. Nejedla. Plná miska ji nezajímala skoro celý den, a kdo Nixi zná, ví, že tohle je poplach nejvyššího stupně.
Já ale viděla, co vidí ona. Malá chlupatá koule, která se hýbe. A která má ocásek, tedy rukojeť.
Takže jsem hlídala. Nonstop. Druhý den Nixi pochopila, že kotě se neaportuje a nebaští, a přešla k jiné disciplíně: olizovat a střežit. Jestli je to lepší, nevím. Ležely spolu čumák na čumák, ona se žvýkací tyčinkou před sebou jako s alibi, a já s telefonem v ruce, abych tu chvíli aspoň zdokumentovala, než ji někdo z nás pokazí.
Ostraha fungovala oboustranně. Nixi musela všude chodit se mnou. Všude. Dokonce i na záchod. Nechat ji o samotě s kotětem nepřipadalo v úvahu. A pokoušet se zavřít před Nixi dveře, když právě objevila nový smysl života, bylo stejně marné. Dva dny jsem tak vlastně nebyla na záchodě sama. Poprvé od chvíle, kdy mi vyrostli kluci.
Hlasitost podle zanedbání
Malá ukázala charakter už první večer. Když ji nikdo nevnímal, procházela se po bytě s hlavou vzhůru. Když měla hlad, mňoukala. A čím déle jsem otálela, tím vyšší tóny a delší série. Nebyla to žádost. Byla to eskalace, s přesným grafem: čím víc ji ignoruju, tím víc decibelů.
Mary Curie Mája Javor Sklodowska
Jméno
Syn, nadšenec do fyziky, kotě pojmenoval Mary Curie-Skłodowska. Pak padlo Mája. Pak Javor, a proč Javor, netuším a on mi to nevysvětlil. Výsledek: Mary Curie Mája Javor Skłodowska.
Na tak malé kotě mělo to jméno až překvapivě vysoké nároky. Když jsem ho vyslovila celé, měla jsem pocit, že představuji novou laureátku Nobelovy ceny. Nová panička si snad vybere něco kratšího.
Cesta zpátky
Odvezly jsme ji s Nixi k nové paničce. Kotě dostalo nový domov, novou paničku a já jsem konečně mohla začít doufat, že se náš byt vrátí do původního stavu. Dva dny jsem měla doma malého nájemníka, který si podmanil všechny místnosti i jejich obyvatele. A teď bylo po všem. Tedy alespoň jsem si to myslela.
Doma mě přivítal Richard. Odfoukl se a teď seděl uprostřed kuchyně a řval, že má hlad. Žádné „jak ses měla“, žádné „kde jsi byla“. Prostě hlad, hlasitě, jako by ho celou dobu zdržovala jen moje nepřítomnost u misky.
Míša byla jiná kapitola. Míša spí na pelíšku přimontovaném nad dveřmi do šatny a čekala přesně tam. Vešla jsem do šatny, a když jsem vycházela, přišla facka. Pak druhá. Pak třetí, s rozmyslem, jako když rozhodčí rozdává karty. Lekla jsem se tak, že jsem se rozhlédla po prázdném bytě a ptala se sama sebe, kdo mě to mlátí.
Pak mi to došlo. Dva dny pcheee. Teď pokuta. Zpráva byla jasná a tentokrát bez vysvětlování: už nikdy žádný další vetřelec.
