Článek
Nixi je border kolie, bude jí šest měsíců a je to anděl s dáblem v těle. Šikovná, empatická, a když mi není dobře, ví to dřív než já. Zrovna ale prožívá období, kterému říkám likvidátor a aportovač. Co se dá rozkousat, rozkouše. Co se dá donést, donese, ideálně k mým nohám a s pohledem, který říká: ano, to jsem byla já. A ne, nelituju. Před čtyřmi měsíci jsem ji přivezla z Komárna a od té doby jí patří byt, zahrada a většina mého času.
Když se vrátím domů, Nixi se neptá, kde jsem byla. Neptá se, jestli jsem měla dobrý den, ani proč jsem zůstala v práci déle, než jsem slíbila. Prostě je ráda. Úplně, celým tělem, bez výčitek a bez podmínek. Je to nejhezčí uvítání, jaké znám.
Když pes přestane být roztomilý
Tím víc mě zasáhne, když vidím inzeráty. „Daruji psa. Z časových důvodů.“ „Daruji psa. Stěhujeme se.“ „Daruji psa, nezvládáme.“
Nechci soudit. Někdy to asi nutné je. Nemoc, ztráta bydlení, život, který se zlomí v půlce. Za takovými příběhy stojí lidé, kteří by rádi, aby to dopadlo jinak. Jenže znám i ten druhý druh. Ten, kdy se „nutné“ ukáže až poté, co pes přestane být roztomilé klubíčko a začne být živý tvor s nárokem na každý den.
Pes na provázku
Kdysi dávno jsem pracovala na dálniční pumpě. Několikrát se mi stalo, že tam stál uvázaný pes. Na provázku, tichý, čekající. A vždycky to bylo po Vánocích. Nebylo třeba hádat, co se stalo. Někdo se prostě zbavil dárku, který přestal být zábavný. Pod stromečkem asi byla mašle, radost a vykřičník, a pak přišel leden. Mohla jsem jít dál? Nemohla jsem. Dívali se na mě smutně a s nadějí v očích, jako by pořád věřili, že se pro ně někdo vrátí. Nevrátili se pro ně. Tak jsem se vrátila já a každému z nich jsem našla domov.
Znát psa a mít psa
Psy znám od malička. Vyrostla jsem na vesnici v myslivecké rodině, a tak jich bylo kolem mě vždycky několik. Jezevčíci, ohaři. Věděla jsem, jak voní psí bouda v zimě a jak vypadá pes, který se vrací z honu. Jenže byli pracovní, a to je jiný svět. Měli svou práci, svůj řád a svého pána, a já k nim patřila spíš jako ten, kdo je smí pohladit, než jako ten, kdo za ně ručí. Žádný z nich nebyl můj. Vědět, jaké to je mít psa kolem sebe, a mít ho na starosti, jsou dvě různé věci. Dlouho jsem si nechtěla přiznat, že tu druhou neznám.
Možná i proto jsem to s Nixi zvažovala roky. Vážně roky. Psala jsem si seznam klad a záporů, ptala se lidí, co to obnáší, a pořád jsem si říkala, že ještě ne. Rozum měl vždycky další argument. Pak přišla chvíle, na kterou nemám datum, jen pocit. Najednou jsem to v sobě slyšela, tichounce a bez fanfár: chtěla bych mít vedle sebe parťáka. Někoho spolehlivého, kdo tu bude vždycky. A pro koho tu budu vždycky já. Do seznamu klad a záporů se tohle nevešlo. Měl dva sloupce, tenhle pocit by potřeboval třetí.
Když jsem se konečně rozhodla, napsala jsem si ještě tři strany harmonogramu, barevně odlišeného, s poznámkami pod čarou. Nixi ho nečetla. Ani ji nezajímalo, že existuje. V půl páté ráno vstávám a jdu ven. Na kožené sedačce mám dírku, kterou po sobě zanechala jako podpis. Koupila jsem zábranu, která měla vyřešit všechno, a Nixi ji vzala jako rozcvičku. Chytré plemeno jsem si totiž představovala jako poslušné. Chytré ale znamená, že přemýšlí, jak obejít to, co jsem vymyslela já.
Dítě, které nevyroste
Pes je náročný stejně jako dítě, jen jinak. Dítě jednou vyroste, odstěhuje se a postaví se na vlastní nohy. Pes vyroste taky, ale samostatný nebude nikdy. Pokaždé bude záviset na tom, kdo ho nakrmí, vyvenčí a odveze k veterináři. To znamená, že nejlepší i nejhorší dny budou vždycky vaše. Na vstávání v půl páté a na zničenou sedačku se připravit dá. Na to, jak moc vám na tom jednom chlupatém tvorovi bude záležet, ne.
A plemeno? Plemeno vám něco napoví, ale nerozhodne. Moje sestra má jack russela, který má být čtyřnohý motor na baterky. Jmenuje se Sofie a bez dvanáctihodinového spánku s ní o procházce ani nemá cenu mluvit. Pes je vždycky jednotlivec. Můžete přečíst všechny knihy, ale tohohle konkrétního tvora si přečíst nejde, dokud spolu nezačnete žít.
Likvidátor chlupatý
Před Nixi jsem si nekladla otázku, jestli ji budu mít ráda. To jsem věděla. Ptala jsem se na nudnější věci. Půjdu s ní ven i v lednu, když bude v šest ráno tma a mrzne? Komu ji svěřím, až budu v práci? A budu ji mít ráda i ve chvíli, kdy mi rozkouše to jediné, co jsem měla ráda já? Odpovědi jsem neznala. Ale hledala jsem je dřív, než pes seděl v předsíni s kufrem.
Lidé kolem Nixi
A ještě jedna věc. Když jsem se rozhodovala, počítala jsem i s lidmi kolem sebe, protože pes se nepořizuje do prázdna. Babička s dědou si Nixi berou na zahradu a ona jim tam zuřivě pomáhá se vším. Sází, přesazuje, nosí dřevo a občas přesadí i to, co už bylo zasazené. Kluci uklidí, když nestíhám. Sestra se mnou probere každou drobnost a vyslechne mě i ve chvíli, kdy je na mě toho moc.
A Nixi do rodiny přinesla něco, s čím jsem nepočítala: nové radosti a veselé historky, které se teď vyprávějí u každého stolu. Díky vám. Pes je slib, ale slib se drží líp, když v tom nejste sami.
Relax čas
Nixi mě dnes večer přivítala u dveří stejně jako vždycky. Vrátila jsem se já, a ona tam byla. Přesně takového parťáka jsem si přála.
