Článek
Sousedská komise
Doma máme kočku, kocoura a štěně a dohromady netvoří rodinu, spíš sousedskou komisi, která se schází nedobrovolně a každý má jiný bod programu. Míša je čtyřletá kočka a lovkyně, která na linku skáče s grácií někoho, kdo má povolení. Richard je její stejně starý brácha, žije na skříni a ke všemu se vyjadřuje pohledem shora, zásadně bez komentáře, jako předseda, který si hlasování nechává na konec. A Nixi je border kolie, necelých šest měsíců stará, která do téhle rovnováhy vtrhla jako revizor do kanceláře, kde si všichni zvykli nepracovat. Protože jsem zjevně nepochopila, že nás už je dost, dovezla jsem ze Slovenska rybku.
Jmenuje se Albert. Je to kluk, modrý, malý, a podle jména by měl nosit klobouk a nikam nespěchat. Míša se na něj podívala ještě v převozní sklenici, pohledem, jakým se čte jídelní lístek, a tím začala služební hierarchie, kterou jsem v tu chvíli ještě neprohlédla. Míša hlídá Alberta, nebo si ho spíš rezervuje. Nixi hlídá Míšu. Richard ze skříně hlídá všechny, aby pak nikdo nemohl říct, že o ničem nevěděl. A já, která mám celé divadlo na starosti, hlídám nejhůř ze všech.
Plán
Když jsem chystala akvárium, Míša ho obcházela dokola jako zloděj, který si prohlíží výlohu, ale tváří se, že čeká na tramvaj. Nixi ji sledovala zespodu, z koberce, jako ochranka, která dostala zadání jen v hrubých rysech: sledovat kočku. Co dělat, až kočka něco udělá, tam zadání končilo. Míša tedy měla plán. Jaký, nikdy nezjistím, protože jediný důkaz, který po něm zůstal, byla škvíra.
Na akvárium jsem položila sklíčko a cítila se jako někdo, kdo myslí na všechno.
Tři centimetry
Za nějaký čas jsem se k němu vrátila a sklíčko leželo o tři centimetry vedle. Vešla by se tam tužka, žvýkačka nebo jedna zvědavá tlapka, a to je přesně tolik, aby se dalo nahlédnout a málo na to, aby se cokoliv dokázalo. Míša nikde, žádné chlupy, žádné přiznání, jen kočičí absence tak dokonalá, že vypadala jako alibi. A v akváriu, kde měla plavat rybka, nikdo.
Koukala jsem dovnitř jako puk. Prohlížela jsem kameny, rostliny, štěrk, malý prostor, kde se ztratit nedá, hledala jsem v něm pachatele na útěku. Napadlo mě nejdřív to nejhorší a hned potom to druhé nejhorší, totiž že jsem sklíčko uložila křivě já, protože člověk, který už jednou našel peněženku v lednici, si v takové chvíli nemůže být jistý ničím. Rybka se přece nevypaří. Buď ji snědla kočka, kterou nikdo neviděl, nebo jsem přetížená já, kterou vidí všichni. Která varianta je horší, jsem nedokázala rozhodnout.
Rybka, která nikam nešla
Napotřetí jsem ho našla. Albert spal na listu, rozvalený jako host v hotelu, kterému jsme zapomněli pověsit cedulku „nerušit“. Celou dobu byl přesně tam, kde se v akváriu asi spí. Úleva trvala asi vteřinu, pak mi došlo, že jsem Míšu v duchu odsoudila bez soudu. Odvolání nepodala, což je od ní podezřelé.
Zůstala jen jedna otázka: kdo posunul sklíčko? Rybka to nebyla, Míša se nepřizná a já jsem jediná svědkyně, která si nepamatuje, jak to sklíčko vlastně položila.
Dozor u televize
A pak jsem si všimla Nixi. Zatímco jsem lovila rybku, ležela na koberci před televizí a sledovala pohádku. Hlava vzpřímená, uši nastražené, oči upřené přesně tam, kde je akvárium. Televize totiž visí hned nad ním, takže z Nixiny pozice vypadala celá scéna jako profesionální pozorovací stanoviště: dole rybka, nahoře pohádka a Nixi před televizí, jako by držela službu. Míša u akvária, Nixi na koberci, Richard na skříni. Tři zvířata a každé je přesvědčené, že hlídá někoho jiného.
Nixi sleduje pohádku, asi…
Jestli Nixi opravdu hlídala Alberta, nebo se jen dívala na pohádku, ví jen ona. Já mám podezření, že přesně tohle je ta pravá služba: hlídat tak, aby si toho nikdo nevšiml, a ještě u toho mít alibi.
Sklíčko jsem zatížila. Nevím, jestli proti kočce, nebo proti sobě.
