Článek
Nixi je border kolie, je jí půl roku a je chytrá natolik, že si sama přepne televizi na klasickou hudbu. Jen zatím neví, k čemu by jí to bylo dobré. Míša je kočka, která rozhoduje, kdo smí do postele, na gauč a k misce. Richard je její bratr a svět komentuje mňoukáním, zásadně o půl tónu výš, než je nutné. A pak jsem tu já, která si říkala, že to všechno zvládá, a rozhodla se do bytu přivézt ještě rybky.
Hlídač na zadním sedadle
Rybky jsme vezly ze Slovenska. Samé tetry, každá jiná barva, všech osm v jednom sáčku, sáček v krabici, krabice na sedadle. A vedle ní Nixi, připoutaná jako důležitá osoba, protože měla velmi důležitý úkol: hlídat.
První půlhodinu to byl učebnicový výkon. Čumák u krabice, uši nahoru, pohled ostrahy, která si přečetla smlouvu a bere ji vážně. Pak se jí začala klížit víčka. A pak už jen spala. Prospala Slovensko, Moravu a hlavně kolonu u Brna, ve které jsem já pomalu dozrávala k novému druhu vzteku. Nixi ležela s packami nahoru a rybky se v sáčku vezly po dálnici bez jakéhokoli dozoru. Dorazily v pořádku. Ostraha taky. Jen o dost odpočatější než já.
Pomocnice v terénu
Doma jsem se pustila do akvária. Filtr, přípravky na úpravu vody, papírky, kterými se měří, jestli je voda opravdu voda, světýlko a nastudovaná doba svícení. Ano, i rybky mají večerku. Jsou to první tvorové v téhle domácnosti, kteří nějakou mají.
Nixi mi přitom zuřivě pomáhala. Nosila plyšáky, míčky, provazy. Když jsem se na chvilku nedívala, plyšáky pečlivě rozebrala, co kdyby v některém bylo něco, co se do akvária hodí. Nebylo. Zbytek bytu vypadal jako po výbuchu hračkářství: hadičky, kamínky, lahvičky, dekorace, a mezi tím Richard, který chodil sem a tam a mňoukal, že by laskavě žádal aspoň minutu klidu. Nedostal ji.
Pak jsem rybky vypustila. Po té dlouhé cestě se rozplavaly jako děti, které pustili z autobusu. Míša a Richard to sledovali z radiátorů, každý z jednoho, a viditelně zvažovali, co že to panička zase přivezla a jestli se to bude dát jíst.
Míša kontrolor
Televize s ploutvemi
Sedla jsem si a koukala. Nixi si lehla vedle a koukala se mnou. Tetry plavou všechny naráz a otáčejí se najednou, jako by o každé změně směru předtím hlasovaly. Dnes tomu doma říkáme relaxační chvilky. Při nich pravidelně usíná jedna z nás, a nejsem to já.
Granule jako cihly
Pak jsem si všimla, že rybky papají, ale nějak těžko. Granule vedle nich vypadaly jako cihly vedle vrabce. Začala jsem číst a studovat a večer stála v kuchyni a pokoušela se krmení rozdrtit. Nešlo to. Zkoušela jsem všechno, co mi přišlo pod ruku, a v hlavě jsem už viděla paličku na maso. Naštěstí jsem si to rozmyslela, protože na lince nechci krátery. Rybky dostaly večeři v prášku a já poznání, že na drcení krmení existuje specializovaný nástroj, jen ho nemám. Ráno jsem běžela koupit nové. Mikro granulky. Tak malé, že je skoro nevidím, takže jsem je nasypala spíš z víry než z přesvědčení.
Slečna ze zverimexu
Když jsem měla všechno vyřešené, přišla ta nejnebezpečnější myšlenka. Není jich málo? Nebude jim smutno? Mám zřejmě deformaci a zvířecí rodinu se mi pořád chce zvětšovat. Vyrazila jsem do zverimexu s plánem přivézt ještě pár brášků a sestřiček.
Jenže tam stála ona. Slečna, která mi před pár měsíci nachystala celou první výbavu pro Nixi. Misky, pelíšek, obojek, hračky, a pak ještě hračky, protože štěně potřebuje hodně hraček a já jsem tehdy ještě nevěděla, že to znamená „hodně rozkousaných hraček“. Odcházela jsem s nákupem, který by uživil tři psy a jednu menší armádu, a s pocitem, že jsem si koupila schopnost vychovat border kolii. Ten pocit vydržel do večera.
Od té doby si mě slečna pamatuje. Když jsem pak pro Nixi chtěla pamlsky, dostala jsem čočku, že ty pro štěňata ne. A teď se mě vyptala na velikost akvária a na všechno ostatní a bylo to znovu. Čočka, výklad a závěr, že do mého akvária úplně stačí to, co tam už mám.
Slečna zvířata miluje a je to na ní vidět. A já před ní stojím jako školačka, která zapomněla úkol. Řekla jsem, že si to rozmyslím, a vycouvala jsem z obchodu s důstojností žirafy v turniketu. Příště přijdu, až budu mít všechno nastudované.
Poslední zkouška
Když bylo všechno hotové, zbývalo ověřit poslední věc: co na akvárium říkají Míša s Richardem. Poklop zatím nemám, ale už je na cestě, takže test proběhl rychle a beze mě.
Míša přišla první. Přistoupila k akváriu, chvíli studovala hladinu, jako když ředitelka kontroluje výsledky, a pak sklonila hlavu a začala pít. Ne lovit. Pít. Rybky plavaly pár centimetrů od jejího čumáčku a ona na ně nezaměřila ani oko, jako by tam byly jen jako ozdoba k nápoji.
Richard to chvíli sledoval ze skříně s výrazem, že pít z cizí nádrže je pod jeho úroveň. Pak ho zradil smysl pro pohodlí. Přistihla jsem ho nezávisle na Míše, bez porady a se stejným výrazem člověka, který si jen odskočil k automatu na vodu. Nixi se od televize dívala, jako by si dělala poznámky.

Richardova ochutnávka
Papírky mi řeknou, jestli je voda dobrá pro rybky. Pro kočky žádné neexistují, ale podle toho, jak si to pochvalují, mají vlastní stupnici. Nejvýš hodnocená je voda, která patří někomu jinému.





