Článek
Po cestě tam i zpět jsme potkávali Poláky, Němce, Slováky, kromě českých zněly nazpátek pozdravy jako „Dzień dobry“, „Cześć“, „Hallo“, „Hello“. A všichni jsme se sešli u pramene Labe, který protéká cca 80 městy v Česku a Německu. Setkání národů u místa, které je spojuje. Děti si tam hrály, vybíraly kamínky z vody, lidé odpočívali po výstupu, svačili (žádný řízek v alobalu s okurkou jsem neviděla), povídali si, fotili se, počkali, než se vyfotí s erby měst, kterými Labe protéká, někdo jiný, a pak pokračovali v cestě. Viz video níže.
Vždycky mám radost, když vidím, že se lidé z různých zemí, jejichž rodinná historie je pravděpodobně propojená více, než si možná myslíme a víme (což ani v bývalých Sudetech ani na česko-slovensko-polsko-německé hranici není vůbec překvapující), dokážou k sobě chovat s úctou, přátelstvím, jako na jedné lodi a bez házení historickými vinami a křivdami.
Smíření. To je téma, které v poslední době rezonuje ve společnosti i napříč církví. Potvrdila to setkání na důležité akci pro česko-německé vztahy - na Sudetoněmeckém sjezdu během Meetingu Brno - i následné komentáře těch, které si hodnoty smíření váží. Tématu, které by mělo být důležité pro českou společnost, církev i vztahy ČR v a k Evropě, kterým jistě nesvědčí to, co předvedla ublížená vládní delegace v čele s premiérem kolem a na Summitu NATO v Ankaře - vysoce důležitém jednání členských států Severoatlantické aliance o současnosti i budoucnosti Evropy a především o její bezpečnosti. A díky prezidentovi Petru Pavlovi jsme - troufám si tvrdit - na Summitu nehráli druhé housle.
Téma smíření však prostupovalo o minulém víkendu i další událostí a opět v Brně, Konferencí Charis. O smíření tam mluvili evangelický pastor David Novák, P. Christophe Jakob z komunity Chemin Neuf, který přečetl dopis své maminky, vyhnané sudetské Němky z Liberce, která v něm odpouští všem, kdo jí ublížili. Sám se pak omluvil i za všechny křivdy, kletby a příkoří od sudetských Němců. A to právě na brněnském Výstavišti, kde se předtím konal první sjezd sudetských Němců v ČR, o kterém píšu výše. A nechyběly ani svědectví františkána Jakuba Sadílka, kazatele Davida Louly a školské sestry Vlasty K. Čaplové nejen o ekumenickém setkání při 400. výročí bitvy na Bílé hoře a tématu smiřování napříč křesťanskými církvemi. Jak je vidět, smíření má duchovní rozměr.
A to mě obloukem vrací k mému výstupu k prameni Labe. Na první pohled tam neprobíhalo žádné smiřování a možná ani na ten druhý, kdo ví, do duše a mysli druhých člověk nevidí, ale chování k sobě navzájem, i když si už dnes možná dokonale nerozumíme kvůli jazykové bariéře, alespoň za mě vypovídalo o přátelském setkání u pramene, který sice začíná v Česku, ale teče přes Německo až do Severního moře.
Vlastně mi to trochu připomíná smíření, které jako řeka začíná u malých pramínků jako je podání ruky, obejmutí, rozhovor, jídlo u společného stolu. Podobně jako na Meetingu Brno nebo třeba po hádce mezi manželi. A ty pramínky se šíří, sílí, tečou dál našimi životy a při mezinárodním setkávání i mezi národy, státy, jednotlivci. Nakonec se vlijí až do velkého moře, které už má svou sílu věci měnit. A přitom začalo u malého pramene - u každého z nás, kdo jsme ochotni se smířit se sebou i s druhými.
