Článek
Zapomeňme na to, že z aktuální vlny nápadů, slyšení a konferencí vzejde funkční recept, jak v ČR zastavit již čtyřletý propad porodnosti a jak jej obrátit, aby se porodnost začala zvyšovat a aby se přiblížila dnes již v Evropě bájné hranici dvou dětí na ženu, tedy hranici zajišťující přežití populace bez imigrace.
Můžeme ale udělat jednu bezpochyby správnou věc, a to systémově podpořit lidi, kteří vychovávají a investují do dětí právě teď, aniž bychom je prvoplánově nutili, aby měli dětí více než sami chtějí. A pokud se shodneme, že rodiny s dětmi vychovávají budoucí plátce důchodů a zdravotní péče pro všechny, tak se jako logické a systémové opatření jeví jejich výrazné daňové zvýhodnění, které roste s počtem dětí, a to až do doby jejich osamostatnění.
Využít na podporu rodin s dětmi ve větší míře daňový systém představuje posun ke stabilnější a dlouhodobě předvídatelné podpoře a zároveň do určité míry eliminuje předvolební nešvar politiků uplácet rodiny různými ad hoc sliby, především finančními. Ten, který nedávno vypustil premiér Babiš, by stál 20 miliard ročně. Navyšovat deficit státního rozpočtu umí každý.
V českém daňovém systému existuje položka, která umožňuje daňově zvýhodnit rodiny s více dětmi, aniž by měla přímý dopad na státní rozpočet. Je to sleva na dani pro každého daňového poplatníka, která stát ročně „ochudí“ o 150 miliard korun. Kdyby ji neuplatňovali bezdětní, případně ji v rodině uplatňoval jen jeden z rodičů, uvolní se podle propočtů 44 až 83 miliard korun, které lze přesměrovat do vyšší slevy na dítě, což je také daňové opatření.
Myslím si, že takováto daňová úprava není „trestání bezdětných“, ale spravedlivá rodinná politika reagující na změny, ke kterým ve společnosti došlo a dochází. A co je spravedlivé, bývá obvykle přijato snáze. Podotýkám, že bezdětným, kteří si tento stav vyberou jako životní styl, možnost věnovat všechny své dostupné prostředky na uspokojení jejich preferovaného způsobu života zůstává. Současně by tato změna pomohla připravit lepší podmínky pro případ, že se rozhodnou založit vlastní rodinu.
To je, samozřejmě, jen princip řešení. Aby fungoval, byl účinný a nebyl nespravedlivý pro určité skupiny lidí (například vydělávajících na hranici minimální mzdy), je potřeba jej zpracovat podrobně a ve variantách a na základě stanovení priorit, komu v řadě příjemců podpory pomáháme prioritně (nezapomeneme na samoživitele). Škálovatelnost takto navržené pomoci je dostatečná, například stanovením, kdo v rodině může uplatnit slevu na poplatníka. Užitečnost návrhu nadto není jen ve variabilitě podmínek uplatnění, ale i ve faktu, že umožňuje efektivně pracovat s dostupnými zdroji ve snaze nezadlužovat společnost.
Pravicoví politici by se neměli bát prosazovat daňové změny ve prospěch rodin, přestože jinak deklarují konzervativní přístup k daňovému systému a snahu držet jeho stabilitu. Rodinná „nedávková“ politika by v příštích letech měla být natolik zásadní v politice státu, že by měly být výjimečně tolerovány i její případné negativní dopady do veřejných rozpočtů. Pokud by ale byla využita zmíněná sleva na poplatníka a její přesun ve prospěch rodin s dětmi, byly by tyto dopady minimální nebo akceptovatelné.
