Článek
Dítě dovnitř, partner ven
První dny vítání nového člena na svět jsou často náročné. Tyto těžké chvíle ale většinou kompenzuje obrovská radost, kterou novorozenec do rodiny přinesl. Po určitém čase si všichni členové domácnosti zvyknou na nový režim – kdy se zhruba vstává, chodí ven, kolikrát se kojí, přebaluje, vaří nebo uklízí. Jednomu z partnerů tak dovolená končí, druhému „začíná“.
Ten, jehož kroky po pár dnech opět míří do práce, se mnohdy stává hromosvodem pro toho, kdo zůstal doma. Stává se terčem, na jehož střed míří spousta výčitek týkajících se jeho absence při domácích pracích, starostech o dítě i dalších povinnostech. A nutno říct, že v mnoha případech zcela oprávněně – partneři totiž v domácnosti cítí všudypřítomné dusno, a tak raději utíkají do kanceláří, posiloven nebo jen tak ven – tam, kde mají věci více pod kontrolou a je tzv. klid. Domů se pak přijdou najíst, vyměnit oblečení nebo se podívat na televizi.
Co to znamená?
Z počátku nic tragického. Sice nevíte moc o tom, jak se ten druhý má, co zrovna řeší nebo zda ho něco netrápí. Ani nepamatujete, kdy jste si naposledy společně vyrazili do kina, na večeři, na procházku… Uklidňujete se ale tím, že jde o přechodné období a vše se zlepší, až… (budeme moct dát dítě na hlídání; půjde do školy; bude větší apod.).
Najednou je ale dítě opravdu o něco větší – už může jít přespat k babičce, ale partner najednou nemá místo v kalendáři. V dalším týdnu zase máte pocit, že jít na večeři je zbytečná ztráta času, využijete přece hlídání pro to, abyste si konečně doma udělali pořádek. Z výmluv se stává rutina. Pak už raději nikdo nic neplánuje a společný čas i veškerá konverzace se scvrkne do plánování, kdo vyzvedne děti, kdo zajede nakoupit, kdo zase na co zapomněl a kdo sakra zavolá opraváři, aby se přijel podívat na tu pračku, která zase nefunguje.
A takhle to běží pár dní, týdnů, let… Stále používáte slovní spojení „můj manžel/ka“, ve skutečnosti si ale nedokážete vzpomenout, kdy jste zažili třeba jen půlhodinu, kterou jste věnovali sobě navzájem (ne, společné dívání se na televizní noviny nebo koupání dětí se opravdu nepočítá).
Je ale třeba si uvědomit, že dítě jednou vyroste a odstěhuje se. Opustí vás i vašeho partnera a vy zůstanete opět jen spolu. Co si pak budete povídat, když jste se posledních pár let téměř neviděli? Budete mít ještě společné zájmy? Čím najednou vykompenzujete to prázdno a ticho, které v domácnosti vzniklo? A nebudete si (ať už vy nebo váš partner) rozumět více s někým jiným, s tím, s kým probíráte i jiné věci než to, kdo má zrovna odvézt děti na kroužek nebo zapnout myčku?
Co s tím?
Naštěstí existuje pár kroků, díky kterým se dá těmto smutným chvílím a nevratným ranám do srdce předejít. A to:
- Uvědomte si, že jste pro dítě vzorem. Vše po opakuje – tedy i to, jak komunikujete se svým partnerem a jaký vztah s ním vlastně máte. A protože věří, že děláte věci správně a tak, jak se dělat mají, bude se podobně chovat i ve svých budoucích vztazích. Proto si vždy připomeňte tuto myšlenku a snažte se být co nejlepšími rodiči i partnery, aby si vaše děti vytvářely podobně harmonické vztahy.
- Plánujte. Spontánní nápady a výlety jsou fajn, když jste bezdětní. Později je to o poznání horší – najednou musíte najít hlídání, případně sbalit celou rodinu, najít ubytování…takže se na to vykašlete raději hned ze startu. Z toho důvodu se vyplatí plánovat několik dní (případně týdnů) dopředu. Může vám babička nebo kamarádka v sobotu děti pohlídat? A na jak dlouhý časový úsek? Co za tu dobu stihnete? Zajdete si na kávu, wellness nebo na místo, kde jste spolu chodili, když jste ještě děti neměli?
- Dělejte si radost maličkostmi. Na velká gesta často není chuť ani čas. O tom ale vztah není. Pokud se navzájem opravdu milujete, udělá vám vzájemnou radost i drobná věc. Napište partnerovi zprávu, že na něj myslíte. Kupte mu v obchodě jeho oblíbenou čokoládu. Přineste ženě oblíbenou květinu nebo svíčku. Méně je více a v případě partnerství to platí dvojnásob.
- Komunikujte. Váš partner vám do hlavy nevidí a vy jemu také ne. Proto je důležité vzájemně komunikovat o svých potřebách i přáních. Nemám tím na mysli to, že si sednete a budete partnerovi vyčítat, co vše udělal špatně. Přece jen máte dvě uši a jednu pusu, proto spíše více naslouchejte a snažte se najít kompromis (v čem byste si mohli vzájemně pomoci, jak byste si mohli ulehčit např. domácí práce, nákupy apod.). Zároveň zkuste každý den alespoň pár minut komunikovat o věcech, které se netýkají domácnosti a dětí – řekněte například partnerovi o tom, co vás dnes překvapilo, co jste si kde přečetl/a nebo jaký byl váš den.
Jde zkrátka o to, aby dítě váš vztah posílilo, nikoli zničilo. Vy ho často nechcete nechat trpět, rozkrájeli byste se pro něj – ztratíte ale při tom cenné partnerství, jehož rozpadem dítěti nakonec stejně ublížíte. Proto nezapomínejte trávit čas i bez dětí (jen s partnerem), dělat si radost maličkostmi a hlavně komunikovat. Společné roky už vám totiž nikdo nevrátí!
Co pomohlo překonat tuhle „krizi“ vám? Napište do komentářů.
