Článek
Když faktura začala vypadat jako cizí
Bydlíme v menším bytovém domě, čtyři byty, všichni se tak nějak známe od vidění. Roky jsme měli spotřebu víceméně stejnou, člověk už skoro ani nekouká, co mu chodí. Jenže jednoho dne přišlo vyúčtování a já zůstal koukat – skoro dvojnásobek.
Řekl jsem si, že možná víc vaříme, víc pereme, děti pořád na počítači. Jenže další měsíc přišel zálohový kalendář a nová částka vypadala spíš jako účet menší výrobní haly než třípokojového bytu. Začali jsme šetřit, vypínat, hlídat. Ale čísla neseděla.
Večer jsme seděli u stolu s kalkulačkou a účtenkami a já poprvé nahlas řekl: „Hele, jestli nám někdo neleze na proud.“ Manželka protočila oči, že už jsem jak z detektivky, ale v hlavě mi to hlodalo.
Jedno cvaknutí, které rozhodlo
Rozhodl jsem se, že to zkusím úplně jednoduše. V sobotu ráno, kdy jsme nikam nespěchali, jsem vyrazil do chodby k elektroměru. Vypnul jsem hlavní jistič našeho bytu. Uvnitř bylo všechno potmě, žádný spotřebič neběžel.
A pak jsem se zadíval na kolečko na měřiči. Nemělo se hýbat.
Jenže se hýbalo. Pomalinku, ale jistě.
Stál jsem tam jak opařený. V bytě tma, nic nezapnuté, a čísla dál naskakují. V tu chvíli zmizela představa drahých žárovek a „děti moc koukají na televizi“. Bylo jasné, že někde visí něco, co do našeho okruhu rozhodně patřit nemá.
Stopovaná po kabelech
V neděli jsem to zopakoval, abych si byl jistý, že se mi to nezdá. Stejný výsledek. Vypnutý jistič, běžící elektroměr. Řekl jsem to správci domu. Ten jen zamručel: „Tohle už jsem jednou viděl.“
Sešli jsme se ve sklepě, kde vede většina rozvodů. Byla tam změť starých i nových kabelů, ale jeden z nich vypadal podezřele nově – natažený po zdi, přichycený plastovými úchyty a ztrácel se za bednou vedle sklepní kóje souseda z posledního patra.
„Tady jste nic nenasazovali?“ zeptal se mě správce. Zakroutil jsem hlavou. Zkusil vytáhnout jednu zásuvkovou krabici ze zdi. Pod víčkem se ukázalo, že z našeho okruhu vede ještě jeden kabel – vytažený skrz zeď do sousedovy kóje. Tam z něj někdo udělal zásuvku, do které vedla dlouhá prodlužka.
Ta prodlužka rozhodně nebyla naše.
Konfrontace, na kterou se soused nepřipravil
Nechtěli jsme hned dělat scény před celým barákem, tak jsme si s ním domluvili „neutrální“ schůzku se správcem. Soused přišel v klidu, ruce v kapsách, výraz, jako že netuší, o co jde.
Správce otevřel jeho kóji, ukázal na zásuvku a připojenou prodlužku. Já mezitím nahoře vypnul náš jistič a zavolal na mobil, ať zkusí něco zapnout. Soused strčil do zásuvky lampu, otočil vypínačem a nic.
Správce mlčel, já taky. Chvíli tam stáli, jen ticho a pohledy. Nakonec jsem jen klidně řekl: „Jakmile vypnu náš jistič, u vás nejde ani světlo ve sklepě. Umíš mi to vysvětlit?“
Nejdřív přišla vlna výmluv – že to tam prý takhle bylo, že tomu nerozumí, že to určitě zapojil nějaký dávný elektrikář. Jenže kabel vypadal nověji než celý sklep.
Úřady, doměření a tiché vyklizení
Správce se rozhodl, že to nenechá jen mezi námi. Kontaktoval dodavatele elektřiny i revizního technika. Ti přijeli, všechno nafotili, změřili a dali dohromady zprávu o neoprávněném odběru.
Výsledkem bylo doměření spotřeby za několik měsíců zpětně, náhrada škody a poplatek za černý odběr. Částka nebyla malá. Tentokrát už soused výmluvy nenašel. Kabel se následující den ztratil ze zdi stejně rychle, jako se tam kdysi objevil.
My jsme po čase dostali přeplatek a snížení záloh. Ale hlavně – zmizel ten nepříjemný pocit, že někdo sahá na něco, co platíme my.
Co mi to celé vzalo a dalo
Byla to nepříjemná zkušenost. Ne proto, že šlo „jen“ o elektřinu, ale proto, že se to stalo v domě, kde člověk zdraví sousedy na chodbě a půjčuje si sůl.
Na druhou stranu mě to naučilo, že když něco nesedí, není ostuda to řešit. Že zavolat správce nebo odborníka není práskačství, ale ochrana vlastního domova. A taky to, že důvěra je fajn, ale někdy je dobré ji doplnit občasným pohledem na elektroměr.
