Článek
Chtěli jsme, aby místo zůstalo v rodině
S manželem jsme měli na Vysočině velký pozemek se dvěma menšími chalupami. Jednu jsme používali my, druhou dlouhé roky pronajímali. Když se dcera Lucie rozvedla a hledala bydlení, nabídli jsme jí právě druhou chalupu.
Nechtěli jsme po ní peníze. Pozemek jsme nechali rozdělit a její část jí darovali. Připadalo nám krásné, že budeme bydlet kousek od sebe a jednou tam budou jezdit i vnoučata.
Na jednu věc jsme ale vůbec nemysleli. Obě chalupy byly napojené na jedinou studnu. A ta po rozdělení pozemku zůstala na Luciině části.
Několik měsíců všechno fungovalo
Zpočátku se nic nezměnilo. Lucie opravila střechu, udělala novou terasu a nastěhovala se. My dál používali vodu stejně jako předchozích třicet let.
Pak si našla nového partnera Petra. Zpočátku jsme spolu vycházeli dobře, časem ale začal řešit, kolik je provoz domu stojí. Jednou se mě zeptal, jestli víme, kolik elektřiny spotřebuje čerpadlo ve studni.
Nabídla jsem, že budeme polovinu nákladů platit. Myslela jsem, že tím je věc vyřešená.
Nebyla.
Jednoho rána voda netekla
Na chalupu jsme přijeli v pátek odpoledne. Otočila jsem kohoutkem a nic. Manžel šel zkontrolovat čerpadlo, ale k ovládání se nedostal. Skříňka byla zamčená.
Zavolala jsem Lucii. Řekla mi, že s Petrem přívod k naší chalupě uzavřeli.
Prý jim vadí, že studnu používáme bez jakékoli smlouvy. Navíc chtějí na zahradě vybudovat bazén a potřebují mít spotřebu vody pod kontrolou.
Nevěřila jsem vlastním uším.
„Vždyť tu studnu nechal kopat tvůj táta,“ připomněla jsem jí.
Lucie mi odpověděla větou, kterou si pamatuji dodnes: „Mami, ale teď už je na našem pozemku.“
Teprve tehdy jsme vytáhli smlouvy
Při rozdělování majetku nás vůbec nenapadlo nechat si písemně zajistit právo studnu používat. Třicet let zásobovala oba domy a považovali jsme za samozřejmé, že to tak zůstane.
Jenže samozřejmost pro nás nebyla samozřejmostí pro dceru a jejího partnera.
Nakonec jsme nechtěli vést rodinnou válku. Nechali jsme si na vlastní náklady vybudovat nový vrt. Stálo nás to mnohem víc, než jsme čekali, ale alespoň už nejsme na nikom závislí.
S Lucií se vídáme dodnes, naše vztahy už ale nejsou stejné. Nejvíc mě nemrzí peníze za nový vrt. Mrzí mě, že jsem vlastní dceři dala část majetku s pocitem, že jí pomáhám, a o rok později jsme se přeli o něco, co naše rodina desítky let používala společně.
Dnes už vím, že při darování majetku nestačí přemýšlet nad tím, co komu dáváte. Stejně důležité je dobře si ohlídat i to, co vám má zůstat.
