Článek
Ranní budíček a dlouhé dny
Jmenuji se Jana a celý život jsem byla pilířem jedné malé pekárny – od páté ráno po směně na nočním pokladači. Dvacet roků jsem cvičila těžké váhy, hlídala, aby se mouky nedotkla myš, prodávala chleba, který voněl už od úsvitu. Myslela jsem, že dělám důležité dílo, že ten chleba se rodí z mého zápalu a že po letech přijde klid, odměna.
Návrat k realitě
Pak přišla krize, pekárna změnila majitele, práci jsem ztratila. V padesáti už nemáte prostor. „Máte moc za sebou,“ slyšela jsem na pohovorech. Zbyla mi brigáda na uklízení a pomoc v kuchyni. Můj život se otočil a místo stabilní práce bylo přežívání. Znovu ráno vstát, opět slyšet „někdo bude dřív“, ale bez jistoty.
Dopis, který zabolí
A pak přišel dopis ze Sociální správy. Důchod určený na 8 950 Kč měsíčně. „To je vše?“ ptala jsem se pracovníka za přepážkou. „Ano, podle vašich odpracovaných let,“ bylo odpovědí. Tolik let dřiny a tak malá částka. Nájem, energie, léky - vždyť z toho se nedá žít. Neočekávala jsem luxus, ale důstojný život. A místo toho je to přežívání.
Rozhodnutí, které nese hlasitě
Nelze jen mlčet. „Nebuďte dramatická,“ řeknou někteří. „Raději jste měla spořit.“ Ale když z vašich rukou mizí hodiny za hodinou práce, když jste pomáhali rodině bez placení, když jste v noci naslouchali nemocným a ráno stáli u pultu – není spoření řešení, když máte z výplaty dva tisíce na měsíc navíc? A proto odmítám přijmout, že tohle je výsledek mé práce. Já chci nejen přežít. Chci, aby moje práce byla respektována.
Lekce pro všechny, kdo slyší
Tento příběh není jen o mně. Je to výzva pro každý systém, který počítá lidi jako čísla, ne jako lidské bytosti. Je to varování, že práce by měla mít hodnotu a že odměna musí být více než symbolická. Protože když po čtyřiceti letech slyšíte sumu, která nedá ani na základní život, tak vám nezbývá nic jiného než říct: „Ne, děkuji.“
