Článek
Očekávání versus realita
Když jsme se s manželem domlouvali, že přijedou jeho rodiče na víkend, čekali jsme příjemné posezení, možná společnou večeři a klidný čas u kafíčka. Tchyně byla vždy milá, ale mírně důrazná, to se dalo zvládnout. Jenže realita byla trochu jiná.
Její první věta po vstupu do bytu byla: „Prosím vás, těch pár dekorací tady dělá tenhle prostor moc těžký. Tohle odstraňte a udělejte to víc vzdušné.“
To mě sice překvapilo, ale řekla jsem si, že to je jen názor. Když ale vešla do ložnice, pohlédla se kolem jako majitelka a prohlásila: „Tady máte ten roh celé místnosti zbytečně tmavý. Tady bych dala jinou barvu.“
Když „radostné rady“ překročily hranici
Nešlo jen o jednoduché návrhy. Tchyně začala přetřásat, jak bychom měli přeuspořádat nábytek, vyřadit kusy, které se jí „nehodí“, a dokonce se pustila i do našich osobních věcí v ložnici. V momentě, kdy si sama odvezla polštáře a náš přehoz na posteli, protože „se jí to nezdá estetické“, mi došla trpělivost.
Řekla jsem to nahlas: „Prosím tě, tohle není tvoje ložnice. My si to tu zařizujeme podle sebe.“
Ona jen pokrčila rameny a řekla, že nám chce pomoci, což podle ní jistě oceníme později.
Ten tenký led mezi pomocí a vnucováním
Takové situace nedávají jasnou čáru mezi tím, co je „dobrá rada“ a co je „zásah do osobního prostoru“. Když se člověk snaží pomoci, většinou to dělá s dobrým úmyslem. Ale když ten byt začne brát jako vlastní, může to rychle přerůst v dotírání a dohadování.
Byla to lekce toho, jak důležité je stanovit hranice okamžitě, když se začnou posouvat. Když tchyně začala přehazovat naše věci, měnit výzdobu a vysvětlovat, co my bychom měli dělat, nešlo už jen o názor, ale šlo o zásah do našeho prostoru.
Otevřený rozhovor, který pomohl všem
Po dalším dopoledním „rekonstruování“ našeho příbytku jsme si s manželem sedli ke kafi a rozhodli se to vyřešit otevřeně. Nešlo o hádku, ale o upřímný rozhovor. Zavolali jsme tchyni a vysvětlili jí, že ji máme rádi, že si jejího vkusu vážíme, ale že náš domov si chceme zařizovat podle sebe.
Byla to první chvíle, kdy se trochu zarazila a přiznala, že nechtěla nikoho svou formou urazit. Řekla, že to myslela dobře, ale že si neuvědomila, jak silné to může působit. Po krátkém vysvětlení se atmosféra uvolnila a celej víkend se dal zvládnout bez dalšího „přeorganizování“.
Co si z toho odnášíme
Tenhle víkend nám připomněl několik věcí:
- Hranice se mají říkat brzy, ne pozdě.
- Pomoc je krásná věc — pokud je žádaná.
- Někdy i s těmi, které máme rádi, se musíme učit mluvit upřímně o tom, co chceme a co ne.
A i když si můj byt teď třikrát přestavila tchyně, nakonec jsme se zasmáli nad jejím zápalem i nad tím, jak jsme všichni zkresleně přemýšleli o tom, co znamená pohoda na návštěvě.
