Článek
Nepříjemný začátek
Do ordinace jsem šla po delší době. Chtěla jsem si jen nechat zkontrolovat výsledky, žádné drama. Ale hned po příchodu mě přivítala sestra tónem, který by se hodil spíš k puberťákovi než ke zdravotnici. „Tak pojď, svlíkni si bundu a sedni si tamhle,“ řekla mi bez pozdravu a bez náznaku úcty. Chvíli jsem byla v šoku. Chtěla jsem jí odpovědět, ale nechtěla jsem hned vyvolat konflikt.
Když zjistila, kdo jsem
Jenže všechno se změnilo, když vešla doktorka. Hned ve dveřích mě přivítala jménem, podala mi ruku a začala se mnou mluvit o projektu, na kterém jsem pracovala. Sestra, která mi předtím tykala a přehazovala kartičky po stole, ztuhla. Najednou se její chování změnilo. Z „sedni si tamhle“ se stalo „prosím, posaďte se tady“. Z tónu povýšenosti byla najednou přehnaná ochota.
Pozdní omluva
Když jsem odcházela, přišla ke mně a omluvila se. Řekla, že mě nepoznala a že měla těžké ráno. Možná to byla pravda, ale i tak jsem odcházela s divným pocitem. Proč musíme někoho znát, aby s námi lidé zacházeli slušně? Proč nestačí obyčejná lidskost?
Zkušenost, která otevřela oči
Ten den jsem si uvědomila, že slušnost není samozřejmost. Že spousta lidí nosí masku a chová se jinak podle toho, koho mají před sebou. A že právě v těch malých chvílích, kdy si nikdo nemyslí, že ho někdo sleduje, se ukáže, jací opravdu jsme.
