Když si dělníci spletli můj pozemek se staveništěm: řekl jsem dost

Soused se pustil do velké rekonstrukce. Byl jsem rád, konečně zmizí jeho starý plot, který se klátil jako opilý stánek s trdelníky. Co mě nenapadlo, bylo to, že jeho dělníci si začnou „zapůjčovat“ můj pozemek. Poprvé jsem si toho všiml ve chvíli, kdy před mým domem stála cizí dodávka tak natěsno na plot, že jsem musel couvat přes trávník. Řekl jsem si, stane se, mají toho hodně. Podruhé už tam stály dodávky dvě. A potřetí jsem odcházel z domu a našel jedno z aut zaparkované přímo tak, že blokovalo vjezd úplně. Ne dovolení, ne omluva, prostě tam stáli, jako by jim to tu patřilo.

Zkusil jsem to normálně. Přišel jsem za mistrem, slušně jsem požádal: „Kluci, prosím vás, neparkujte mi na pozemku. Mám tu úzký vjezd.“ On se jen usmál a řekl něco ve stylu: „Jasný, šéfe, jen dneska!“ Jenže „jen dneska“ bylo i zítra. A pozítří. A v podstatě celý další týden. Když mi jedno ráno zazvonila pošťačka s tím, že se nemá kde zastavit, protože „máte tu kamion“, já už v té chvíli věděl, že takhle ne.

Jedno odpoledne jsem přišel domů a vidím, že opět stojí na mém pozemku dvě dodávky. Brána dokořán, moji psi štěkají, a dělníci se tváří, že je to tu jejich nový provoz. Tak jsem prostě vzal bránu. Zavřel ji. A zamknul. Autům jsem nechal dost prostoru, aby mohla odjet, kdyby chtěla. Jenže nemohla — protože jediné dveře, kudy se dalo vyjet, byly zamčené. A já? Odešel jsem si v klidu udělat kafe.

Za dvacet minut klepání na dveře. „Pane, my bychom potřebovali odjet!“ „Já taky potřebuju používat svůj pozemek,“ odpověděl jsem. „Domluvte si se šéfem, kde máte parkovat.“ Neřval jsem, nevyčítal. Prostě jsem mluvil jako člověk, který jen chce normálně fungovat. Večer se objevil i soused. Omluvil se. Přiznal, že parta si „zvykla“, a slíbil, že to vyřeší. A světe div se, druhý den byly dodávky zaparkované hezky u něj, mimo můj dům. A od té doby? Nikdy se už neopakovalo, že by mi kdokoliv vjel na pozemek bez dovolení.

Se sousedem jsme v pohodě. Dokonce mi přinesl láhev vína „za komplikace“. Dělníci mě zdraví, když jdou kolem. A já mám zase vjezd jen pro sebe přesně tak, jak to má být. Někdy stačí jedna zamčená brána, aby si lidé uvědomili, že pozemek není veřejné parkoviště.