Článek
Autobus narvaný k prasknutí
Ráno v sedmičce bývá plno, ale ten den to bylo ještě horší. Lidé stáli až u řidiče, děti s aktovkami, starší lidé, kteří se neměli čeho chytit. Jen jedno místo zůstávalo volné a to sedadlo vedle ženy, která si na něj položila obří nákupní tašku. Nikdo neměl odvahu ji oslovit. Když jsem nastoupil, všiml jsem si, že o dvě řady dál stojí těhotná žena. A pořád nic, taška dál zabírala místo, jako by měla vlastní jízdenku.
Slabé místo? Nikdo se jí nechce hádat
Přistoupil jsem k ní a slušně řekl: „Můžete si prosím tašku dát na klín? Potřeboval bych si sednout.“ Ani se na mě nepodívala: „Ne. Mám v ní křehké věci, nechci ji mačkat.“ Okolo nás ticho. Viděl jsem, že to slyší minimálně deset lidí, ale všichni mlčeli. A těhotná paní se dál držela tyče a snažila se udržet rovnováhu.
Tak jsem si sedl. A taška… zas tak křehká nebyla
Chvíli jsem přemýšlel, jestli to nechat být, ale pak jsem se prostě rozhodl jednat.
Řekl jsem jí: „Dobře, tak já si sednu tak, jak to jde.“ A pomalou, opatrnou silou jsem se posadil na okraj sedadla, přesně tam, kde končila její taška. Ne prudce, ne agresivně, ale prostě tak, abych vedle ní měl místo. Taška se opřela o moje boky a žena ji musela zvednout, protože by ji jinak rozdrtila sama. „No dovolte!“ vyjela. Odpověděl jsem klidně:
„Tady je sedadlo. Taška neplatí jízdné.“ Okolo se ozvalo tiché uchechtnutí a jeden pán vzadu dodal: „No konečně!“
Těhotná žena si sedla. A paní už tašku na sedadlo nedala
Když vystupoval člověk z protějšího sedadla, nabídl jsem místo těhotné ženě. Poděkovala, sedla si a taška se už na sedadlo nevrátila. Paní si ji držela na klíně celou cestu. A víte co? Další den jsem ji viděl znovu. Autobus nebyl tak plný, ale taška už sedadlo neblokovala. Možná stačilo jen připomenout jednoduché pravidlo: Sedadlo je pro lidi, ne pro věci.
