Článek
Když se půjčování stalo rutina
Stěhovali jsme se s manželkou do menšího města, chtěli jsme klid a vlastní prostor. Měl jsem auto, které používám denně – do práce, na nákupy, na víkendy. Tchyně se k nám často docházela „jen na návštěvu“, ale časem z toho bylo něco jiného.
Jednoho rána auto nebylo tam, kde mělo být. Sedadlo posunuté, navigace otevřená na jiném cíli. Manželka jen pokrčila rameny, tchyně si prý potřebovala něco vyřídit. „Jen na chvíli“, řekla jí. Jenže „na chvíli“ se stalo častým.
Začalo to nenápadně. „Musím na nákup do většího města,“ řekla jednou. „Vezmu to tvoje auto, ty přeci dnes nic nemáš.“ A tak jsem ji pustil. A další den zase. Nádrže poloprázdná. Když jsem si sedl do auta, kontrolka svítila. Když jsem se zeptal, trefila mě ráznou odpovědí: „To musíš zajet na pumpu, já nemám čas.“ Jenže přišlo něco, co změnilo všechno.
Bod zlomu
Vrátím se z nočního směny. Auto je pryč. Neeviduji styl, že někde dojede a zaparkuje. Ne – auto bylo odtaženo. Ulice prázdná a jediný vzkaz: „Auto odtaženo za neoznačené parkování.“ Zakouřil jsem si a zavolal tchyni. Křičela do telefonu, že netušila, že je na rezidenčním místě. „Jen jsem si vyřídila jednu věc,“ říkala. Jenže moje trpělivost dosáhla konce.
Moje malé divadlo, které všechno změnilo
O týden později jsem tchyni řekl, že jí auto půjčím, ale jen na chvíli než budu muset sám odjet. Usmála se, poděkovala a brzy zase odjela.
Jenže tentokrát jsem byl připravený. Nechal jsem na sedadle spolujezdce několik falešných „upozornění“, která měla přesně účinek, jaký jsem potřeboval:
- lístek o údajné závadě na brzdách
- papír s poznámkou „nutná výměna oleje, auto se může zadřít“
- přelepené tlačítko od klimatizace s poznámkou „nehrozí požár, ale radši nepoužívat“
A jako třešnička – cinknutí kontrolky, kterou jsem aktivoval jednoduchým pootočením senzoru, aby upozorňovala na neexistující chybu motoru.
Když se tchyně vrátila, byla bílá jak stěna. „To auto je v hrozném stavu,“ začala. „Takhle jezdit nemůžeš, to je nebezpečné!“
Odpověděl jsem klidně: „Ano, proto bych nerad, aby s ním kdokoliv jezdil, dokud to nevyřeším.“
A od té chvíle na něj nesáhla.
A jak to dopadlo? Úplně jinak, než bych čekal
Tchyně se mě pak několik týdnů vyptávala, jestli jsem už auto nechal opravit. Když jsem jí řekl, že je dávno v pořádku, jen tiše přikývla.
A od té doby? Auto nechává na pokoji. Sama. Bez výzvy. Dokonce se nabídla, že nám příště pomůže s hlídáním, když budeme potřebovat, prý je lepší, když „zůstane u nás doma“, než aby „někam jezdila“.
Tichá dohoda. Žádné scény. Žádné hádky. Hranice, které konečně začala respektovat.
A já díky tomu pochopil, že někdy je lepší trochu zahrát divadlo než vést tisíce marných rozhovorů.
