Článek
Když se z lednice stal samoobslužný bar
Všechno začalo nenápadně. Jednou zmizela polévka, jindy někdo „ochutnal“ kus makového závinu. Kolegyňka Blanka pokaždé jen mávla rukou: „Já si vzala jen trošičku, snad nevadí.“ Vadilo. A čím dál víc.
Brali jsme to zpočátku jako roztomilý zlozvyk. Jenže když každý týden mizelo něco dalšího, začali jsme zjišťovat, že to není náhoda, ale systém. Blanka si prostě vybrala naši lednici jako osobní švédský stůl.
Nápad, který nevznikl ze zlosti
Nechtěli jsme jít cestou posměchu ani extrémních pastí. Spíš nám šlo o to, aby si konečně uvědomila, že jídlo má majitele. A tak vznikl plán, který neponížil ji, ale pobavil nás všechny.
Rozhodli jsme se, že do lednice uložíme jednu jedinou věc: krabičku s falešným obědem.
Uvnitř nebylo nic jedlého — jen lístek s krátkým vzkazem: „Blani, pokud tohle čteš, znamená to, že jsi zase sáhla po cizím jídle. Příště řekni. Rádi se podělíme… ale jen když víme s kým.“ Aby bylo jasno, podepsali jsme se pod to všichni.
Jak Blanka reagovala
Blanka si samozřejmě krabičku vzala. A když otevřela víčko, bylo jasné, že zprávu viděla celá kancelář. Nezlobila se. Spíš zčervenala, zaklapla ji a tiše ji vrátila zpět. Odpoledne přišla za námi: „Jste na mě hodní, že jste to vzali takhle. Máte pravdu. Příště si koupím svoje.“ A co je nejlepší? Neřekla to ironicky. Byla opravdu upřímná.
Od té doby máme klid. A dokonce nový rituál
Blanka si od té doby nosí vlastní jídlo a už ani jednou nesáhla po našem. Naopak, jednou týdně přinese něco upečeného pro všechny. „Ať to máte i se jménem,“ směje se.
A tak z malé kancelářské nepříjemnosti vznikl nový zvyk a překvapivě i lepší atmosféra.
Někdy není potřeba nikoho nachytat, ponížit nebo potrestat.
Někdy stačí říct pravdu… ale trochu originálně.
