Článek
Týden, který mi otevřel oči
Jela jsem s kamarádkou k moři. Po měsících práce, stresu a večerů u televize jsme si říkaly, že to potřebujeme. Slunce, moře, víno – klasika.
Volala jsem domů, všechno vypadalo normálně. Martin byl milej, psal zprávy, že se těší, až přijedu. Po dlouhé době jsem měla pocit, že to mezi námi zase funguje. Jenže po návratu bylo všechno jinak.
Nečekané ticho po návratu
Přijela jsem domů o den dřív. Chtěla jsem ho překvapit. Místo překvapení ale čekalo prázdno. Na stole dvě skleničky, vůně parfému, který nebyl můj. A v koupelně ručník navíc. Neptala jsem se hned. Jen jsem sedla na gauč a čekala. Když přišel, zůstal stát mezi dveřmi. „Ty už jsi doma?“ zeptal se a v očích měl něco, co jsem u něj nikdy neviděla - rozpačitost, skoro strach.
Když se z ticha stane odpověď
Nemusela jsem slyšet vysvětlení. Poznala jsem všechno z toho, jak se vyhýbal pohledu a mluvil o nesmyslech. Večer jsme seděli naproti sobě a já řekla jen: „Máš ještě něco, co mi chceš říct?“. Chvíli mlčel, pak přiznal, že se s jednou kolegyní vídají. „Nešlo o nic vážného,“ zopakoval několikrát. Jenže já už věděla, že to není o tom, co se stalo, ale o tom, že se to vůbec mohlo stát.
Nepřišla hádka, ale odstup
Nepotřebovala jsem křičet ani brečet. Jen jsem pochopila, že něco skončilo. Důvěra, jistota, pocit, že máme společný život.
Druhý den jsem si sbalila pár věcí a odjela k sestře. Nebylo to rozhodnutí ze vzteku, spíš klidné konstatování, že dál to takto nejde. A že odpustit ještě neznamená zapomenout.
Dnes
Od té doby uběhlo pár měsíců. Někdy přemýšlím, jestli bych se mohla vrátit. Možná ano, ale ne k němu – spíš k sobě. Dovolená mi nakonec dala přesně to, co jsem potřebovala. Klid, odstup a jasno. Jen jsem nečekala, že největší lekci dostanu až doma.
