Článek
Bylo to jedno z těch dopolední, kdy jsem vstala s vědomím, že jde o administrativní běh na dlouhou trať. Potřebovala jsem vyřídit záležitost, u které jsem nevěděla, jak dlouho se to může protáhnout. Žádné krásné očekávání – jen pragmatická realita úředních hodin.
Fronty, nervozita a ten malý okamžik
Když jsem dorazila do budovy úřadu, chyběl mi úsměv na rtech už ve frontě. Kolečka lidí s doklady, průvodky, poznámkami v telefonech. Úředníček, který tiskl razítka, a další, který zadával údaje do počítače. Všechno to působilo jako dobře nastrojená rutina, ve které jsem jen malou součástí.
Když jsem přišla na řadu, věděla jsem, že to bude jen další série otázek a potvrzení. Jenže ta paní, která měla se mnou pracovat, neměla v očích typický „rutinní režim“. Měla klidný, přirozený úsměv a pohled, který vás nevnímal jako „další žádost“, ale jako člověka, který je tu se svým vlastním příběhem.
Věta, kterou jsem nečekala
Po chvíli, kdy jsme probíraly moje papíry a já poslušně odpovídala na otázky, mi paní na konci vyřízené žádosti řekla úplně něco jiného, než jsem čekala. Ne „podepište zde“, ne „máte tuhle chybu“. Ne. Řekla:
„To zvládáte opravdu dobře. Není lehké být tady, kde každý spěchá, ale zdáte se mi povzbuzená a klidná.“
Zastavila jsem se. Ne proto, že by to byla oficiální instrukce, ale proto, že mě to zasáhlo. Na úřadě vám málokdy někdo řekne, že něco děláte dobře. Spíš si každý hlídá vlastní řadu a úkoly. Tahle věta ale přišla nečekaně a bez přehánění.
Co mi ten okamžik dal
Najednou jsem si uvědomila, že si svoji nervozitu nesu já sama. Neúsměvy ostatních, fronty, čekání – to všechno mě jen přesvědčovalo, že tady „nejsem doma“. Ale ta věta mi na chvíli připomněla, že míra lidskosti je někdy přítomná tam, kde to čekáte nejméně.
Nebyla to žádná velká fráze ani filozofická moudrost. Bylo to prosté pozorování někoho, kdo byl ochotný si všimnout, že ten druhý je, nikoli jen že tu je kvůli papírům.
Od té chvíle jsem si uvědomila, že i ten neoblíbený úřední den může mít své momenty, které vám dají víc než jen hotový formulář. Může vám vrátit malý kus naděje, že i v těch nejběžnějších chvílích se dá cítit respekt.
Co mi to připomnělo o lidech
Po odchodu z úřadu jsem nemyslela na to, jak dlouho jsem stála ve frontě. Nehleděla jsem na to, kolik jsem strávila času v čekárně. Myslela jsem na jeden moment, kdy mě někdo viděl jako člověka, a ne jen jako další díl v administrativní mašinérii. A to je věc, kterou se mi podařilo dostat do běžného dne – vědomí, že i krátká věta může změnit náladu i pohled na to, co jsem ten den přišla vyřídit.
