Článek
Ticho, které mě zarazilo
Můj syn byl vždycky typ dítěte, které ráno vyskočilo z postele a těšilo se mezi ostatní. O to víc mě zarazilo, když jednoho dne zůstal ležet, otočený ke zdi, a nereagoval. Neplakal, nehádal se. Jen tiše řekl, že dnes nikam nepůjde.
Zkoušela jsem to obrátit v legraci, pak přitvrdit, nakonec jsem to vzdala. Něco mi říkalo, že tlak by situaci jen zhoršil.
„Ve školce se mi smějí“
Až odpoledne, když jsme si spolu stavěli kostky, to z něj pomalu začalo padat. Nešlo o bití ani o hádky. Šlo o posměch. Několik dětí si prý všimlo, že neumí tak dobře kreslit a že si plete barvy. Začali mu to opakovat. Každý den.
Pro dospělého drobnost. Pro pětileté dítě důvod, proč se cítí méněcenné a nechce tam, kde se cítí trapně.
Nechtěla jsem z toho dělat scénu, ale mlčet jsem nemohla
Rozhodla jsem se do školky nezavolat hned. Druhý den jsem si vzala volno a přišla osobně. Ne s výčitkami, ale s otázkami. Popsala jsem, co mi syn řekl, a čekala, jak budou učitelky reagovat.
Kupodivu mě nepřerušovaly. Přiznaly, že si všimly, že se syn poslední dobou straní kolektivu, ale netušily proč. A právě tady se ukázalo, jak důležitá je komunikace.
Malá změna, velký rozdíl
Ve školce zavedli jednoduchou věc. Společné kreslení bez hodnocení. Každé dítě mělo prostor, nikdo nesměl komentovat cizí obrázek. Syn dostal pochvalu za snahu, ne za výsledek. A hlavně - někdo si ho konečně všiml.
Za pár dní se rána změnila. Už se neschovával, dokonce mi vyprávěl, co ve školce kreslili. Nezmizelo všechno hned, ale ten strach se začal rozpouštět.
Co mi tenhle příběh dal
Uvědomila jsem si, jak snadno se může problém přehlédnout, pokud dítě nekřičí nebo nepláče. Někdy jen ztichne. A právě tehdy je potřeba poslouchat nejvíc.
Nešlo o dramatický konflikt ani o selhání školky. Šlo o drobný problém, který mohl přerůst v něco mnohem většího, kdybych ho odbyla slovy „to přejde“.
