Článek
Příběhy, které jí nedají spát
Vlasta má v okolí několik rodin, jejichž osudy sleduje už roky. „Znám paní, co pořád pláče, že nemá z čeho žít. Jenže její bývalý muž na dítě neposílá ani korunu, a ona místo řešení běhá po úřadech pro dávky,“ popisuje. Přitom podle Marie ten muž pracuje v zahraničí a rozhodně nestrádá. „Na internetu se chlubí, kde všude byl, a jeho vlastní dítě nemá na obědy ve škole. To mi hlava nebere.“
Podobný příběh slyšela i od své známé – tam otec úplně zmizel. „Když ho potkáte ve městě, otočí hlavu, aby nemusel nic řešit. Výživné neviděli měsíce. A matka místo toho, aby se snažila něco vymoci, jen nadává, jak je život nespravedlivý, a čeká, co jí dá stát,“ dodává Vlasta.
Poctiví pracují, jiní natahují ruce
Vlasta si vybavuje, jak se s manželem celý život museli otáčet. „Nikdy jsme neměli moc. Počítali jsme každou korunu, abychom vychovali děti a postavili se na vlastní nohy. Na dávky jsme ani nepomysleli, prostě jsme to brali tak, že musíme zvládnout sami,“ říká. O to víc ji dnes bolí, když vidí, že někdo vlastní povinnosti neplní a přesto se mu otevře náruč.
„A pak slyším, jak se mluví o tom, že na dávky není dost peněz. No není divu, když se rozdávají i těm, kteří by si měli nejdřív zamést před vlastním prahem,“ rozčiluje se.
Hořkost, která zůstává
Vlasta ví, že ne každá rodina má lehký osud a že někdy pomoc opravdu zachrání. „Ale když vidím, jak někdo ani neposílá vlastnímu dítěti stovku a přitom se dožaduje příspěvků, mám chuť křičet. Dítě za nic nemůže a stát mu místo povinnosti rodičů pošle peníze od všech nás,“ povzdechne si.
Pro Vlastu je to celé začarovaný kruh. Rodič si zvykne, že se o něj systém postará, a dítě se naučí, že na něj vlastní táta nebo máma stejně nedbají. „A já si říkám – my, co jsme celý život poctivě pracovali a platili daně, vlastně dotujeme cizí nezodpovědnost. A to mě pálí nejvíc,“ uzavírá.
