Článek
Byla to večerní tramvaj plná lidí, kteří už měli den dávno za sebou. Někdo scrolloval v mobilu, někdo zíral z okna, někdo se snažil udržet rovnováhu. U dveří stál mladý kluk se sluchátky na uších a očividně si nevšiml, že zpívá nahlas. Falešně. Hodně falešně.
Pár lidí se ušklíblo, někdo protočil oči. Bylo jasné, že za chvíli přijde typické napomenutí nebo podrážděná poznámka. Jenže místo toho se ozval hlas z druhého konce vozu.
Poznámka, která nebyla zlá
Starší muž, nenápadný, modrá bunda, hůl opřená o sedadlo, se zasmál. Ne posměšně, ale upřímně. A pak nahlas řekl, že mu to připomnělo mládí, kdy si taky myslel, že zpívá skvěle, a přitom to bolelo uši celé hospodě.
V tramvaji se rozhostilo ticho. Kluk sundal sluchátka a čekal spíš výtku než vtip. Místo toho se dočkal úsměvu. Starší muž mu řekl, ať klidně pokračuje, že aspoň není ve voze tak mrtvo.
Reakce, kterou nikdo nečekal
Mladík se zasmál, omluvil se a pak řekl, že zpíval proto, že má dneska poprvé po dlouhé době dobrý den. Že se mu podařilo složit zkoušku, kterou už jednou nezvládl, a že měl potřebu to ze sebe nějak dostat.
Někdo zatleskal. Někdo se pousmál. Řidič přes reproduktor suše poznamenal, že takovou atmosféru by bral každý večer. Tramvaj se rozjela a najednou to nebyla jen hromada lidí jedoucích stejným směrem.
Moment, který zůstal
Na další zastávce starší muž vystoupil. Mladík mu zamával a poděkoval. Nešlo o velké gesto, žádné slzy, žádné objetí. Jen pocit, že i obyčejná věta, pronesená bez zlého úmyslu, může změnit náladu celého prostoru.
Když jsem vystupovala o pár zastávek dál, všimla jsem si, že se lidé víc dívají kolem sebe než do telefonů. Ten moment netrval dlouho, ale zanechal stopu. A možná právě to stačí.
