Článek
Začínal jako pečující manžel, dnes je to rozhodnutí, které bolí víc než smutek
Všechno začalo nenápadně – manželka zapomínala jména, předměty, místo, kde je. „Mysleli jsme si, že je jen unavená,“ vzpomíná Petr. Brzy ale došlo na Alzheimerovu nemoc, která postupně pohlcovala jejich dny i noci. Petr žil jen pro ni: vařil, podával léky, vyčerpávajícím způsobem opakoval jednu a tu samou odpověď stokrát denně. Ztrácel energii, zdraví, sny…
Žena bez bot – okamžik, který rozhodl vše
Bod zlomu přišel jedné noci. Jeho žena vyšla z domu – bez bot, v noční košili – a zmizela v tichu noční ulice. Hodiny strachu, paniky a bezmoci. „Kdyby ji tehdy někdo nezastavil…“ říká Petr, který pochopil, že je to víc než únava – to je nebezpečí. A že mít ji vedle sebe už nestačí.
Těžká volba: láska versus bezpečí
Rozhodnutí bylo bolestné a vnitřně rozervané – odvézt ji do zařízení, kde by byla v bezpečí. Měsíce váhání, slz, přesvědčování vlastní mysli, že to je pro její dobro. „Měsíc jsem brečel do polštáře, chyběla mi… A přesto jsem to udělal,“ svěřuje se.
Dcera tomu říká „odložení“, neporozumění
A přišel největší zásah – dvě dospělé dcery, které ho dlouho chválily za péči, ho teď viní. „Přijeli domů a byly v šoku,“ vzpomíná Petr. Neodpustily mu, že to nezvládl doma – že láska podle nich znamenala vytrvat, i když by to ohrozilo jeho i ji. A Petr dodnes nechápe, proč nevidí, že jednal ze zoufalé lásky.
Dnes je to klid… s výčitkami
Dnes žije sám a dochází k ní několikrát týdně. Někdy si ho pamatuje, jindy ne, ale jsou chvíle, kdy drží jeho ruku… „Stále je to moje žena. A pořád ji miluju. Jen už na to nejsem sám.“ Když si ho dcery jednou uvědomí? Možná… nebo možná nikdy. Ale žije s tím – s pocitem, že láska někdy znamená pustit ruce.
