Článek
Začalo to jedním odpolednem
S Marcelou bydlíme na stejném patře skoro osm let. Ona má dvě malé děti, já už mám syny dospělé. Když mě jednou požádala, jestli bych jí na hodinu nepohlídala dceru, protože musí k lékaři, vůbec jsem nad tím nepřemýšlela.
Postupně se z výjimečné pomoci stal skoro pravidelný zvyk. Marcela zavolala, když potřebovala nakoupit, zajít ke kadeřnici nebo když nestíhala vyzvednout syna z kroužku. Někdy děti zůstaly u mě celé odpoledne.
Nevadilo mi to. Mám děti ráda a Marcela mi pokaždé děkovala. Dokonce několikrát řekla, že kdybych někdy něco potřebovala, stačí říct.
Jednou jsem skutečně potřebovala
Moje maminka žije sama asi dvacet kilometrů ode mě. Po menším úrazu potřebovala několik týdnů pomoc. Vozila jsem jí nákupy, uklízela a večer jí připravovala léky.
Jednoho dne jsem ale měla důležitou rodinnou oslavu, kterou jsem nechtěla zrušit. Potřebovala jsem jen, aby někdo večer k mamince na hodinu zajel, připravil jí večeři a zkontroloval, že je všechno v pořádku.
Vzpomněla jsem si na Marcelu. Měla auto a cestu dobře znala.
Napsala jsem jí, jestli by mi tentokrát nemohla pomoct ona.
Její odpověď přišla téměř okamžitě
Marcela mi odepsala, že se jí večer nikam jezdit nechce. Celý týden prý vstává brzy a konečně chce mít klid.
Pak přidala radu, která mě zarazila ještě víc.
„Zkus nějakou pečovatelskou službu. Od toho přece jsou.“
Seděla jsem s telefonem v ruce a několikrát si zprávu přečetla. Samozřejmě měla právo odmítnout. Nebyla povinná starat se o moji maminku.
Jen se mi v tu chvíli vybavily všechny večery, kdy jsem místo svého programu seděla u ní v obýváku s jejími dětmi.
Nešlo o jedinou odmítnutou prosbu
Nakonec mi pomohla švagrová. Když jsem jí vysvětlila situaci, pouze řekla, že samozřejmě přijede.
S Marcelou jsem se kvůli tomu nepohádala. Jen jsem něco změnila.
O pár týdnů později zazvonila u mých dveří. Potřebovala na dvě hodiny pohlídat děti, protože chtěla s kamarádkami na večeři. Tentokrát jsem řekla, že už mám svůj program.
Byla překvapená. Do té doby byla zvyklá, že téměř vždy souhlasím.
Dnes spolu normálně vycházíme. Děti jí občas pohlídám, když jde o něco důležitého, ale už kvůli tomu automaticky neměním vlastní plány.
Neberu to jako pomstu. Jen jsem pochopila rozdíl mezi vzájemnou pomocí a situací, kdy jeden stále žádá a druhý stále vyhovuje.
Někdy k tomu stačí jediná prosba z opačné strany.
