Článek
Obyčejná cesta, která se změnila v představení
Nastoupila jsem po práci do tramvaje a sedla si k oknu. Vytáhla jsem svůj starý telefon – žádná dotyková obrazovka, jen tlačítka. Používám ho už roky. Na zprávy stačí, na volání taky. Mladík vedle mě se začal pochechtávat už při pohledu na něj. Nejspíš si myslel, že ho neslyším.
Výsměch na celé kolo
„Paní, tohle má dneska tak leda muzeum. Umí to volat dinosaurům?“ Jeho kamarád vedle se smál ještě víc. Lidé okolo zůstali tiše. Nikdo nic neřekl. A já? Rozhodla jsem se mlčet. Ne proto, že bych souhlasila, ale proto, že jsem neměla potřebu něco dokazovat.
A pak se karta otočila
O pár minut později jeho drahý telefon zabzučel. Někdo mu volal. Jenže displej se zasekl. Mladík ťukal, přejížděl prstem, mačkal tlačítko na boku – nic. Volání pokračovalo. Nedokázal to ani zvednout, ani odmítnout. „No tak… dělej…!“ syčel na svůj supermoderní přístroj, který neposlouchal.
Ticho bez ironie
Tehdy jsem poprvé promluvila: „Zkuste na to nefoukat. Někdy je lepší starý ‚krám‘, co poslouchá, než novinka, co si dělá, co chce.“ Nikdo se nezasmál. Ani jeho kamarád.
Cestou domů jsem si uvědomila víc
Nešlo o techniku. Šlo o respekt. Někteří lidé si myslí, že s novým mobilem drží i právo soudit ostatní. Ale opravdová dospělost nezačíná v kapsách – ale v hlavě. A někdy stačí pár vteřin, aby ze smíchu zůstalo jen ticho. Když mladík vystupoval, ani jednou se na mě nepodíval. A já? Jen jsem telefon zaklapla. Fungoval dál.
