Článek
Když se odborník směje
Když jsem přivezla truhláři starý sekretář po babičce, jen se na něj podíval a s úšklebkem pronesl, že něco takového opravovat nemá smysl. „Tohle se rozpadne, než to vynesu z dílny,“ řekl a smál se, zatímco měřil zkřivené dvířko. Chtěla jsem mu vysvětlit, že nábytek má pro naši rodinu hodnotu, ale nemělo to cenu. Vzala jsem si termín, zaplatila zálohu a odešla s pocitem, že tohle nebyla dobrá volba.
Nepříjemné překvapení v dílně
O týden později mi zavolal. Tentokrát se jeho hlas třásl jinak. Prý ať se přijdu podívat. Když jsem dorazila, stál u sekretáře celý bledý. „Víte, co to je?“ zeptal se tiše. Ukázal mi štítek s malým vyrytým znakem — byl to symbol jedné z prvních nábytkářských dílen, které po válce fungovaly v Praze. Dřevo bylo původní dubové masivní, s ručním řezbováním. Truhlář přiznal, že zpočátku nevěřil, že něco takového může mít hodnotu.
Otočka o 180 stupňů
Najednou se choval úplně jinak. Místo ironických poznámek mluvil o restaurování, o historickém významu a o tom, že by nábytek měl být vystavený. Jeho tón se změnil a spolu s ním i cena opravy. Když jsem se usmála a připomněla mu, že to měl být „šrot“, jen pokrčil rameny. „To jsem asi podcenil,“ přiznal.
Z povýšenosti k respektu
Když jsem si hotový sekretář odvážela, truhlář mě doprovodil ke dveřím a řekl, že už dlouho neměl v rukách tak kvalitní kus práce. A já si jen pomyslela, jak rychle se smích může změnit ve stud. Teď sekretář stojí znovu v našem obýváku, krásně opravený. Nejen jako vzpomínka na babičku, ale i jako důkaz, že opravdová hodnota se nedá poznat podle prvního dojmu.
