Článek
Ranní hon na lehátka
Do hotelu jsme přijeli unavení z celého roku a řekli, že si prostě užijeme klidný pobyt u bazénu. Jenže hned první ráno jsme narazili na klasiku: ještě před sedmou hodinou byla všechna lehátka obsazená ručníky. Nikdo na nich neležel. Nikdo nebyl u bazénu. Jen se prostě kdosi rozhodl, že si obsadí půlku hotelové terasy dopředu. Kolem osmé dorazila skupina šesti lidí – tři páry, všichni velmi sebevědomí. Pohodlně se uvelebili „na svém“ a působili, jako by jim celá terasa patřila.
Ručníková spravedlnost po našem
Kolem deváté jsme se šli projít k moři. Když jsme se vrátili, část jejich lehátek byla pořád prázdná, jen s ručníkem. A přitom jiní hosté marně hledali místo k sezení. V tu chvíli mě napadlo malé „sociální cvičení“. Na dvou prázdných lehátkách jsme ručníky jednoduše složili a položili stranou k hotelové zídce, aby se neztratily. Bylo jasné, že ta lehátka jsou jen označena, ne používána. Pak jsme si sedli opodál a čekali, co se bude dít.
Skupinka si konečně všimla
Kolem půl jedenácté přišla jedna z žen a zarazila se. Její ručník byl pryč. Začala se rozhlížet, potom přišel její partner. Za chvíli stáli nad lehátkem tři, zmatení, téměř dotčení, jako by jim někdo sebral majetek. Obsluha, která už vše sledovala, k nim došla a věcně řekla:
„Lehátka se nesmí blokovat ručníky. Pokud je host nepoužívá, nemůže si je rezervovat.“ A bylo po diskusi. Všichni tři páni najednou stáli se složenými ručníky v náručí, neskutečně rozpačití. Bylo to jako vidět Petrův pád z piedestalu.
Jak to dopadlo
Skupinka se nakonec přesunula na méně výhodná místa. Když jsme viděli, že se situace uklidnila, sedli jsme si na ta dvě prázdná lehátka, která původně patřila jim. Několikrát se na nás podívali, ale už beze slov i bez arogance, kterou před chvílí měli. A já si uvědomila, že někdy stačí jen malé gesto, aby se věci srovnaly.
Co si z toho vzít
Na dovolené všichni chceme totéž — odpočívat. Ale pravidla fungují jen tehdy, když se podle nich řídí i ti, kteří si myslí, že mohou víc. A někdy je překvapivě snadné jim ukázat, že ne vždy všechno patří těm nejrychlejším nebo nejhlasitějším.
