Článek
Jen jsme si chtěli dát večeři. A hned jsme byli „špatně oblečení“
Po náročném týdnu jsme si vyrazili do nové restaurace, kterou nám doporučili známí. Bylo to místo, kde si obsluha obvykle nepotrpí na skromnost – všechno zlaté, tlumené světlo, vína za ceny malého auta. Už u dveří jsem si všimla, že si nás servírka přeměřuje. Mikina, džíny, žádné značky. Bylo jasné, že jsme nezapadli do profilu jejich „běžných hostů“.
Nic se ale nedělo… zatím.
Posměšné komentáře, které jsme nečekali
Objednali jsme si dvě jídla, láhev lepšího vína a dezert. Servírka přinesla lístek, ale místo profesionálního úsměvu se na nás dívala s pohrdavým pobavením: „Tohle? Jste si jistí? To je jedno z nejdražších vín, víte?“ Její tón byl úplně jasný, myslela si, že si objednali jen proto, abychom „si hráli na bohaté“. Kolega za barem se přitom nepokrytě uchechtával. Přinesla víno a teatrálně položila sklenice, jako by říkala: No, jsem zvědavá, jak to zaplatíte.
A pak přišel účet. A s ním ticho
Večeře byla výborná, večer příjemný. Až do chvíle, kdy servírka položila účet na stůl s tím nejprotivnějším „přeju hezký večer“, jaké jsem kdy slyšela. Podívala jsem se na účtenku a kývla na partnera. Ten vytáhl firemní kartu a položil ji na tác. Servírka ji vzala, ale jakmile zahlédla logo firmy, zbledla. Najednou už žádné posměšky. Jen ticho.
Zvrat, který nečekala ani ona
Za chvíli se objevil manažer restaurace. Přišel rovnou k nám a podal si s partnerem ruku.
„Pane řediteli, omlouvám se za zdržení. Kolegyně nevěděla, že spolupracujete s naším vedením.“ Servírka stála vedle něj jako opařená. Nevěděla, kam s očima. Najednou bylo po aroganci, po úšklebku, po poznámkách. Zůstala jen trapnost, kterou by nechtěl zažít nikdo.
Odcházeli jsme s pocitem, že spravedlnost někdy přijde sama
Nepotřebovali jsme se mstít. Nepotřebovali jsme ani vyvolávat konflikt. Stačilo, že pravda vyšla na povrch sama. A servírka? Možná si příště dvakrát rozmyslí, koho soudí podle úvodního pohledu.
