Vnuk Petra Jandy zdědil talent, ne zkratky. V hudbě si musel všechno odmakat

Vyrůstat v rodině Petra Jandy znamenalo slyšet hudbu prakticky pořád. Kytary opřené v koutě, zkušebny, koncerty, rozhovory o muzice u kuchyňského stolu. Přesto by bylo chybou myslet si, že vnuk slavného muzikanta měl cestu vyšlapanou.

Naopak. Odmalička cítil, že pokud se hudbě chce věnovat, musí dokázat víc než ostatní. Ne proto, že by mu to někdo říkal nahlas, ale proto, že to tak prostě chodí. Jakmile máte slavné příjmení, každý tón se poslouchá pozorněji.

Rozhodnutí odejít studovat hudbu do Spojených států nebylo útěkem, ale zkouškou. Chtěl zjistit, jestli obstojí i tam, kde jméno Janda nikoho nezajímá. Na americké hudební škole se rychle ukázalo, že talent má, ale bez disciplíny a práce by se nikam nedostal.

Studium bylo tvrdé. Dlouhé hodiny cvičení, skládání, vystupování na malých pódiích pro pár desítek lidí. Žádný luxus, žádné zkratky. Právě tam si vybudoval sebevědomí a styl, který není kopií dědečkovy tvorby, ale nese v sobě podobnou energii.

Po návratu do Česka ho čekala jiná zkouška. Najednou se znovu objevilo slavné příjmení. Někteří lidé ho brali s respektem, jiní automaticky předpokládali protekci. Sám několikrát přiznal, že se setkal i s tím, že na něj lidé koukali skrz prsty.

Místo aby se stáhl, šel opačnou cestou. Hrál v klubech, vystupoval s kapelou, postupně si získával publikum, které přišlo kvůli hudbě, ne kvůli jménu. A právě to pro něj bylo nejdůležitější.

Vztah s Petrem Jandou popisuje spíš jako tichou podporu než mentorování. Žádné zasahování do tvorby, žádné rady na povel. Když se zeptal, odpověď dostal. Když ne, měl prostor dělat chyby po svém.

Sám Petr Janda několikrát naznačil, že vnoučkův přístup mu připomíná jeho vlastní začátky. Ne snahu zavděčit se, ale potřebu dělat věci po svém, i za cenu zakopnutí.

Dnes je z něj mladý muzikant, který má jasno v tom, co chce. Pracuje na vlastní tvorbě, koncertuje a nechce být „tím vnukem“. Chce být hudebníkem, kterého si lidé zapamatují podle písní, ne podle rodokmenu.

A jestli jednou překročí stín slavného dědečka? Možná. Ale zdá se, že ho to vlastně ani netrápí. Prozatím mu stačí, že si stojí na vlastních nohách a že hudba, kterou dělá, dává smysl hlavně jemu.

Zdroje: