Náročná záchrana jeskyňáře v Moravském krasu

Moravský kras patří k nejrozsáhlejším a zároveň nejméně probádaným krasovým oblastem v České republice. Na ploše přibližně 92 km² se zde nachází více než 1 100 známých jeskyní, propastí a podzemních systémů, z nichž jen zlomek je přístupný veřejnosti. Právě díky práci speleologů můžeme dnes navštěvovat místa, jako jsou Punkevní jeskyně nebo propast Macocha – lokality, které patří k přírodním symbolům Česka.

Pod povrchem Moravského krasu se však stále skrývají rozsáhlé a obtížně přístupné prostory, jejichž průzkum je fyzicky i technicky extrémně náročný. A právě v takovém prostředí došlo k vážné události, která v posledních hodinách zaměstnávala desítky záchranářů.

Speleolog se při průzkumu jeskyně zranil a nebyl schopen samostatně pokračovat v cestě zpět. Následovala mimořádně náročná záchranná akce, která se protáhla na desítky hodin nepřetržitého zásahu. Transport zraněného komplikovaly úzké, vlhké a členité chodby, tma, chlad a omezený prostor, kde se nelze ani otočit, natož manipulovat s nosítky bez důkladné přípravy.

Záchranáři – hasiči, speleologická záchranná služba i zdravotníci – museli postupovat krok za krokem. Každý metr znamenal plánování, jištění a obrovskou fyzickou i psychickou zátěž. Takové zásahy patří k nejnáročnějším vůbec, protože v podzemí neexistují zkratky ani rychlá řešení.

Často zaznívá otázka, proč se speleologové do jeskyní vydávají i v zimě. Důvodem jsou specifické podmínky podzemí – v některých případech může zamrzlá voda nebo nižší průtoky zpřístupnit místa, která jsou jindy zaplavená. Přesto zůstává pohyb v jeskyních vždy rizikový, a to i pro velmi zkušené odborníky.

Osobně mám zkušenost s lezením v jeskyni jako zážitkem. Už tehdy mi došlo, jak extrémně náročné to je – úzké prostory, absolutní tma, vlhko, chlad a místa, kde se člověk musí šroubovitě protahovat jako žížala. A to šlo o řízenou aktivitu v relativně bezpečných podmínkách. O to víc si uvědomuji, jak složitá musela být skutečná záchranná akce hluboko v neprobádaném systému.

Zarážející je, jak malý mediální prostor tato událost dostala. Informace se šířily především prostřednictvím sociálních sítí zaměřených na Brno a okolí, zatímco hlavní média se zásahu věnovala spíše okrajově. Přitom šlo o skutečný, dlouhotrvající a vysoce rizikový boj o zdraví člověka – nikoli o cvičení.

Zraněný speleolog byl nakonec úspěšně vyproštěn a předán do péče zdravotnické záchranné služby. Zásah skončil dobře především díky profesionalitě, vytrvalosti a spolupráci všech složek, které v náročných podmínkách Moravského krasu zasahovaly.

Na závěr nelze nezmínit komentáře části veřejnosti na sociálních sítích. Domněnky, zlehčování a neúcta k práci záchranářů i speleologů působí v kontrastu s realitou zásahu až mrazivě. Lidé, kteří se nikdy neplazili úzkou jeskynní chodbou, často nejhlasitěji soudí. Přitom právě speleologové rozšiřují naše poznání podzemí a právě záchranáři jsou ti, kteří v tichu a bez kamer dokážou nemožné.