Článek
Stranger Things: seriál, ke kterému jsem se dostala oklikou
Nejsem člověk, který by trávil večery u seriálů. Většinu volného času se snažím využívat aktivně – pohybem, venkem, skutečnými zážitky. Televizní obrazovka pro mě nebývá první volbou. O to překvapivější bylo, že jsem nakonec dala šanci seriálu Stranger Things. Přivedl mě k němu můj syn.
Uklidnil mě hned na začátku: prý tam není přehnané násilí ani drastické scény, které mi obecně vadí a kvůli nimž se některým titulům vyhýbám. A měl pravdu. Stranger Things sice pracuje s napětím a tajemnem, ale nestaví na brutalitě. Spíš na atmosféře.
O čem vlastně Stranger Things je
Seriál se odehrává v malém americkém městě v 80. letech. Na první pohled sledujeme partu dětí, které řeší běžné věci – kamarádství, školu, první obavy i odvahu. Postupně se ale do jejich světa vkrádá něco temnějšího a nevysvětlitelného.
Důležité je, že Stranger Things není jen o nadpřirozenu. Je hlavně o vztazích – mezi dětmi, rodiči, přáteli. O tom, jak se lidé mění, když jsou vystaveni strachu, nejistotě nebo ztrátě.
Postavy, které skutečně rostou
Co mě na seriálu překvapilo nejvíc, byl vývoj postav. Děti tu nejsou jen „roztomilým doplňkem“ příběhu. Seriál s nimi roste. Sledujeme, jak dospívají, jak se mění jejich chování, názory i reakce na svět kolem.
Totéž platí pro dospělé postavy – žádné černobílé charaktery, ale lidé s chybami, slabostmi i snahou dělat správné věci. Právě tahle lidskost dává příběhu uvěřitelnost.
Autenticita 80. let, která funguje
Velkým plusem seriálu je jeho autenticita. Oblečení, účesy, interiéry i drobnosti každodenního života odpovídají době, ve které se děj odehrává. Nic nepůsobí prvoplánově nebo jako karikatura.
A hudba? Ta mě bavila možná nejvíc. Písničky z 80. let nejsou jen kulisou, ale přirozenou součástí atmosféry. Přiznám se, že mě upřímně překvapilo, kolik dnes ikonických hitů vznikalo už tehdy – včetně Madonny, která v seriálu připomíná, jak silně tahle éra ovlivnila popkulturu.
Pro koho seriál je – a pro koho možná ne
Stranger Things podle mě není jen pro mladé diváky nebo fanoušky fantasy. Může oslovit i ty, kteří seriály běžně nesledují a hledají spíš příběh než efekty. Pokud vám vadí samoúčelné násilí, ale nevadí napětí a lehké tajemno, stojí za zkoušku.
Já sama jsem k seriálu přistupovala s rezervou. O to víc mě překvapilo, že mě dokázal vtáhnout – nenápadně, bez nátlaku, přes atmosféru a postavy. A možná i díky tomu, že jsem se k němu dostala právě „přes doporučení vlastního dítěte“.
