Tatry miluju, ale někdy je mi z nich úzko - jsou nebezpečné a krásné

Mám ráda Tatry. Jezdím tam, kdykoli můžu – někdy na krátkou dovolenou, jindy na delší. Je to místo, kde si člověk pročistí hlavu, nadechne se a zapomene na svět. Ale v posledních letech mám jeden zvláštní zvyk – skoro každý den, když jsem v horách, pozoruju záchranářský vrtulník.
A pokaždé si říkám: co se zase stalo.

Zima 2024/2025 byla pro horské záchranáře pořádná zkouška. Vyjížděli víc než 2 500krát, což je o pětinu víc než před rokem. Většina zásahů byla na sjezdovkách, ale i ve volném terénu se toho dělo dost. Smrtelných nehod bylo osm – míň než loni, ale pořád příliš mnoho.

A léto? Od června do srpna měli záchranáři 381 zásahů, z toho 14 lidí nepřežilo. To nejsou jen čísla. To jsou skuteční lidé – rodiny, kamarádi, někdo, kdo prostě chtěl jít na túru a už se nevrátil.

Někdy člověk nevěří, co se v horách může stát, dokud to nevidí.

Tragédie v potoce
Koncem října 2025 se ve Vysokých Tatrách utopil 41letý Maďar, který se pokusil přebrodit rozvodněný Malý Studený potok. Uklouzl, voda ho strhla a odnesla desítky metrů dolů. Záchranáři dorazili rychle, ale už mu nedokázali pomoct. Pár kroků mimo značku – a život byl pryč.

Rysy a miminko
Na Rysy se letos vydala mladá rodina s miminkem – bez pořádného vybavení, jen v teniskách a s dětským nosítkem. Počasí se zhoršilo, dítě plakalo, rodiče nevěděli kudy kam. Horská služba je musela doprovodit dolů. Skončilo to dobře, ale mohlo to být o hodně horší.

Panická ataka na Gerlachu
Na Gerlachovském štítě dostal mladý turista panickou ataku. Zůstal ztuhlý, neschopen pohybu. Záchranáři pro něj museli přiletět vrtulníkem. Naštěstí to dobře dopadlo.

Smrtelný pád při sestupu z Gerlachu
A jen pár týdnů předtím jiný muž – při sestupu z Batizovské próby spadl asi 40 metrů. Lékař už mohl jen konstatovat smrt.

Každý z těchto příběhů spojuje jedno – podcenění. Nejde o smůlu, ale o moment, kdy si člověk řekne „to zvládnu“. Jenže hory mají poslední slovo.

Záchranáři říkají, že skoro polovinu všech zásahů by vůbec nemuseli řešit, kdyby se lidé lépe připravili.
Nejde o to být sportovec – jde o respekt.

A přitom by tolik zásahů vůbec nemuselo být, kdyby lidé víc poslouchali nejen hory, ale i sami sebe.

Tento článek nepíšu proto, abych někoho soudila nebo moralizovala. Píšu ho, protože tyhle věci vidím. Vidím vrtulník, slyším sirény a někdy potkám turisty, kteří mají štěstí, že se vůbec vrátí dolů.

Nechci říkat, co kdo má nebo nemá dělat. Jen připomenout, že Tatry nejsou dekorace na fotku. Jsou krásné, ale také nevyzpytatelné. A když už do nich jdeme, měli bychom k nim přistupovat s respektem – nejen kvůli sobě, ale i kvůli těm, kteří nás pak musí zachraňovat.