Článek
Při bližším pohledu se na nich navíc podílely vlastnosti, které obvykle nepatří k opěvovaným. Svět vědy tak může oslavovat nejenom tituly z věhlasných univerzit, geniální mozky vědců, ale také jejich zapomnětlivost či špetku lajdáctví.
Asi nejslavnějším a nejčastěji zmiňovaným náhodným objevem je penicilin aneb…
Když Sir Alexander Fleming zapomněl umýt v laboratoři nádobí
Jedno je jisté – i nositel Nobelovy ceny může být tak trochu bordelář. A svět si dodnes může gratulovat, že jeden skotský bakteriolog odjel v roce 1928 na dovolenou, aniž by svou laboratoř dokonale vycídil. Po návratu totiž Fleming, který se v té době zabýval výzkumem stafylokoků, našel jednu Petriho misku porostlou plísní. Zaujalo ho, že se v okolí plísně nevyskytovaly žádné bakterie. O rok později o tom publikoval studii a látku se slibnými účinky pojmenoval po druhu houby (Penicillium notatum), která se na neumyté misce zabydlela. Výzkum penicilinu pokračoval.
První antibiotika začali dostávat pacienti v roce 1942 a od té doby Flemingův „smysl pro pořádek“ zachránil už stovky tisíc životů.
Vzorek penicilinové plísně věnovaný v roce 1935 Flemingem Science Museu v Londýně.
„Hlavně nechoďte přes louku,“
…připomínala možná starostlivě Monique svému manželovi Georgovi, když se chystal venčit psa. Jejím mužem nebyl nikdo jiný než švýcarský inženýr George De Mestral. A svou ženu (pokud takovou poznámku vůbec vznesla) rozhodně jednoho dne v roce 1941 neposlechl. Z procházky tak přivedl psa obaleného bodláky a semínky různých rostlin, které se mu zachytávaly i na oblečení. A držely překvapivě pevně. Asi si umíte představit, že zatímco přáním jeho manželky nebylo nic jiného, než aby psí srst i svůj oděv zbavil nevítaných vetřelců, zvídavý vynálezce potřeboval vědět, čemu vděčí zástupci rostlinné říše za tu neuvěřitelnou přilnavost. Pod mikroskopem uviděl spoustu drobných háčků, které se dokonale zaklesly za smyčky vláken oděvu i stejně dobře ulpěly i na srsti. Začal podobný systém vytvářet z nylonu, aby v roce 1955 představil světu suchý zip. Jeho vynález prakticky ihned zaujal americkou vládní agenturu NASA. Módní průmysl mu paradoxně přišel na chuť až mnohem později. V tu dobu už nosili američtí astronauti skafandry se zapínáním na „sucháč“.
Dnes je suchý zip natolik spjatý s NASA, že ho spousta lidí považuje za objev Národního úřadu pro letectví a vesmír. Na podnikavého Švýcara by se ale rozhodně zapomenout nemělo.
Jed na krysy, kterým se léčil i americký prezident
Řeč bude o léku velmi dobře známém a hojně používaném. O jeho historii jste ale možná ještě neslyšeli. Všechno to začalo ve dvacátých letech minulého století záhadnými případy úmrtí krav a ovcí, které trpěly vnitřním krvácením. Kanadský veterinář Frank Schofield následně určil příčinu. Zvířata, která snědla zapařenou siláž obsahující rostlinu známou jako komonice lékařská, umírala na velmi atypickou krvácivou chorobu. Schofield zjistil, že nekvalitní siláž obsahuje antikoagulační látku, která brání běžné srážlivosti krve. V roce 1940 byla tato látka (kumarin) izolována, patentována pod názvem Warfarin a o osm let později získala povolení k použití coby jed na hlodavce. Teprve za pár let lékaře napadlo, že by mohl být Warfarin použitelný pro nemocné po infarktu, mrtvici, emboliích atd. A jedním z prvních pacientů, kterým byl „jed na krysy“ podáván, se stal americký prezident Dwight D. Eisenhower poté, co v roce 1955 utrpěl infarkt.
V mnoha zemích je Warfarin stále nejčastěji předepisovaným lékem na „ředění“ krve. A málokdo by řekl, že na začátku byla zapařená siláž pro dobytek.
Příběh neumytých rukou
Píše se rok 1879 a na prestižní Johns Hopkins University pracuje chemik Constantin Fahlberg s deriváty uhelného dehtu. Má za sebou dlouhý den v laboratoři, když se konečně dostává domů k jídlu. Tak dlouhý a únavný den, že si před jídlem zapomene umýt ruce. Vzápětí si všimne, že veškeré potraviny, kterých se dotknul chutnají sladce. Uvědomil si, že má stále na rukou stopy látek, s nimiž pracoval. S kolegou Irou Remsenem tak posléze objevili první umělé sladidlo. Látku více než 200krát sladší než řepný cukr pojmenovali sacharin a Fahlberg vzápětí prokázal, že je nejenom dobrým chemikem ale také šikovným obchodníkem. Sacharin si nechal patentovat a v roce 1886 zahájil jeho výrobu v Německu. Popularita levného a funkčního sladidla šla raketově nahoru. Ať už během války, kdy byl obyčejného cukru nedostatek, nebo následně v šedesátých letech, během nichž postupně začínal boj s obezitou. Temné období sacharinu přišlo v letech sedmdesátých, kdy byl dokonce zařazen mezi karcinogeny. V roce 1999 došlo ovšem k přehodnocení a rozsáhlé analýze výskytu rakoviny mezi uživateli sacharinu. O rok později byl zákaz použití sacharinu v potravinách zrušen. Dnes se s ním na etiketách potravin a kosmetických produktů setkáte pod zkratkou E 954.
Umělých sladidel se nám v současné době nabízí více druhů, ale kdyby si tenkrát Fahlberg umyl ruce, možná by mezi nimi sacharin vůbec nebyl.
Podobných příběhů s náhodou v hlavní roli napsal život mnohem víc, ale o těch dalších zase někdy příště.
Zdroje:
