Článek
Včerejší 1. únor byl ten zvláštní typ dne, kdy se republika tváří, že řeší velké dějiny, ale v praxi připomíná spíš nedělní odpoledne u babičky – trochu nuda, trochu chaos, trochu cukr a trochu cholesterol navíc. Demonstrace „Stojíme za prezidentem“ se konaly na více místech v Česku, aby národ ukázal, že si nenechá sáhnout na hlavu státu, pokud mu na ni sahá někdo jiný než jeho vlastní PR tým. Zatímco část lidí stála na náměstích s transparenty, jiná část stála frontu na kakao a deskovky v diecézním centru mládeže v Plzni, kde probíhala „deskoherní neděle“. Jedna země, dva světy: jedni bojují za ústavu, druzí za vítězství v Osadnících z Katanu.
Do toho start termínu pro podávání přihlášek na střední školy – rodiče tedy oficiálně vstoupili do období, kdy se z věty „hlavně dělej, co tě baví“ stává „hlavně ať je to maturita, IT a ideálně Brno, protože Praha je drahá“. Stát to shrnul do suché věty, že termín potrvá do 20. února, ale psychologové by k tomu klidně připsali: „a úroveň stresu v domácnostech naroste o 300%“.
V Praze se znovu otevírá Žižkostel – komunitně-kulturní centrum v bývalém kostele, čerstvě po velké rekonstrukci. V programu jsou divadlo, workshopy, akrobatická vystoupení a večerní koncert kapely lidí bez domova, což je asi nejpřesnější metafora české politiky za posledních třicet let. Máme tu zemi, kde kostely opravujeme proto, aby v nich bylo víc workshopů než modliteb, ale když přijde na rozpočet, pořád doufáme v zázrak shůry. A on místo toho přijde další powerpoint z ministerstva.
Na ledové ploše v Turnově odhalili expozici věnovanou Ludvíku Koškovi – hokejistovi a pilotovi RAF. Připomínáme si muže, který nejdřív létal, pak hrál hokej, a nakonec zemřel při leteckém neštěstí, což je lineární životní oblouk, který dnešní kariérní kouči označují za „málo flexibilní“ a „bez osobního brandu na LinkedInu“. Je hezké, že aspoň stadiony si pamatují, komu za svou historii vděčí, když už to často neplatí o učebnicích dějepisu.
A zatímco národ demonstruje, hraje deskovky a otevírá kostely, ekonomika si dává svůj tichý „plot twist“. Česká ekonomika loni předběžně vyrostla o 2,5%, skoro dvojnásobek oproti roku 2024, a jde o nejvyšší růst od roku 2021. Analytici píší, že ekonomika „nabírá obrátky“ a „příjemně překvapuje“, což je formulace, kterou si běžný občan překládá jako: „v televizi říkají, že je líp, ale nájem je furt stejný a rohlík nemluví pravdu“. Ministerstvo financí už stihlo zlepšit výhled růstu HDP na 2,4% pro rok 2026, protože něco je potřeba zlepšit aspoň na papíře, když to v realitě zlepšují hlavně slevové akce a druhé zaměstnání.
Na papíře to ale vypadá idylicky: spotřeba domácností táhne růst, služby zdražují, energie působí protiinflačně a mzdy rostou nominálně o víc než 7%. Ve skutečnosti to znamená, že lidé konečně začali utrácet úspory, které si syslili během doby, kdy se báli, že přijde další apokalypsa, a místo ní přišla jen další tiskovka vlády. Prognózy tvrdí, že rok 2026 může být „dobrý“ nebo přímo „skvělý“, pokud se probere Německo, což je nádherný popis naší národní strategie: čekáme, až soused vstane z gauče, abychom se mohli svézt na jeho krávě.
Mezitím svět venku připomíná, že kalendář není jen seznam státních svátků a povinných home officů. Historie si 1. únor pamatuje jako den, kdy shořela Columbia při návratu do atmosféry, nebo kdy se v Myanmaru rozhodli, že vojenský převrat je lepší nápad než volby. V kontrastu k tomu naše včerejší drama vypadá jako pilot k provinčnímu seriálu: demonstrace, ekonomické výhledy a kulturní festivaly v opravených kostelech. Možná je to důkaz, že se máme vlastně „docela dobře“, jen jsme si zvykli všechno přepínat do režimu permanentní krize, aby to na sociálních sítích líp vypadalo.
A do toho přichází česká výjimečnost: umíme spojit demonstraci s nákupem v nákupáku, výhled růstu HDP s frontou na „akční“ máslo a přednášku o Athosu s tím, že si večer pustíme stream z Ukrajiny. Jsme země, kde se v jeden den řeší prezident, přihlášky na střední školu a program v Žižkostele, a všichni se tváří, že je právě to jejich téma to nejdůležitější. Ve skutečnosti je nejdůležitější, že tenhle cirkus běží pořád dokola – a my máme aspoň o čem psát fejetony.
