Článek
Demonstrace, které mají být jen „podporou úřadu“
Desetitisíce lidí se v neděli sešly v Praze i dalších městech na demonstracích na podporu prezidenta Pavla a ústavy, protože vláda si z demokracie udělala něco mezi rodinnou firmou a tuning srazem populistů. Transparenty s „Stojíme za prezidentem“ a vlajkami EU vytvořily atmosféru, jako kdyby se v centru Prahy konal spontánní kurz občanské výchovy pro dospělé, kteří už nevěří ani vlastním účtům za energie. Ironií je, že část demonstrantů podporuje prezidenta a zároveň nemůže vystát vládu, která ho má v ústavním systému doplňovat – něco jako když fandíte brankáři, ale chcete vyházet celý zbytek týmu.
Vláda mezitím sedí ve Strakovce a schvaluje jeden materiál za druhým, jako by se nic nedělo, protože v zápisech z jednání najdete jen suché „schváleno“, „schváleno“ a „schváleno souhlasné stanovisko“. V ulicích se řeší ústava, v jednací místnosti tabulky a paragrafy – dvě reality, které se potkají maximálně ve volební místnosti, a tam už bývá pozdě.
Vláda, která všechno „schvaluje“
Program vlády 2. února vypadá jako excelová tabulka úřednického pornografie: rámcová pozice k evropské rezervě tržní stability, novela zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní, změna životního minima, zpráva o přejímání legislativních závazků z EU, plán autonomní mobility do roku 2030. Všude stejné kouzelné slovo: schváleno – jako by se rozhodovalo o objednávce šanonů, ne o tom, jak se vám bude žít příštích pár let.
Plán autonomní mobility zní hezky – auta, která možná sama jezdí, zatímco silnice samy padají, protože na ně nezbyly peníze z jiných „schválených“ dokumentů. Zpráva o přejímání legislativních závazků z EU je zase elegantní způsob, jak říct: „Ano, papírově jsme moderní evropská země, v praxi si to přečteme, až nám Brusel pošle druhé varování.“ A někde mezi tím se schvaluje i změna životního a existenčního minima, protože když se lidi začnou moc ptát, jestli vyjdou do další výplaty, je dobré jim aspoň přepočítat paragrafy.
Praha bez Flory a rozpočet v zázračném plusu
Pražská Flora se na deset měsíců zavírá, protože eskalátory pamatují ještě dobu, kdy bylo moderní kouřit v restauracích a smska byla drahá jako dnešní obědové menu. Vlaky budou stanicí projíždět, ale nezastaví, čímž Flora přechází do zenového stavu: jsi, ale nejsi. Pražané mají jezdit na okolní stanice nebo tramvají, což je hezký eufemismus pro „počítejte s tím, že budete stát v jiné frontě, jen o pár ulic dál“.
Do toho se dozvíte, že rozpočet byl v lednu v přebytku, protože výdaje omezilo rozpočtové provizorium – zázrak, jak se z „nemáme schválený rozpočet“ stane „podívejte, jak umíme hospodařit“. Je to stejné, jako kdyby vám banka omylem zablokovala kartu, vy měsíc neutrácíte a pak zjistíte, že máte na účtu víc než obvykle – a někdo tomu ještě zatleská jako důkazu finanční gramotnosti.
Svět mezitím dál hoří
Zatímco se v Česku demonstruje a schvaluje, svět jede ve svém vlastním dramatickém módu: v Nigérii armáda při operaci zabije jednoho z velitelů Boko Haram a několik bojovníků, protože i v roce 2026 se bojuje o kousky lesa a moci místo toho, aby se řešilo, jak lidé budou vůbec žít. V Súdánu se po letech války znovu otevírá letiště v Chartúmu a začínají omezené lety – jako by se někdo pokoušel zapnout zemi, kterou předtím vypnul na hlavním jistič.
A když zapnete globální zpravodajství, dostanete mix protestů proti migrační politice, Gaza, kde se řeší, kdo koho pustí k lékaři, a americké speciální volby, které se tváří, že na nich závisí osud světa – a možná bohužel trošku ano. Člověk si pak skoro říká, že české spory o to, kdo koho jmenoval nebo nejmenoval ministrem, jsou vlastně luxusní problém první ligy.
