Článek
Perex (cca 250 znaků):
Celý život jsem si myslela, že jsem pro okolí neviditelná. Tichá, nenápadná, bez vlivu. Pak jsem náhodou zjistila, že jsem byla tématem drbů, pomluv i fantazií lidí kolem sebe víc, než bych kdy chtěla vědět.
Vždycky jsem měla pocit, že jsem takový ten typ člověka, kterého si nikdo moc nevšímá. Ne že bych byla úplně neviditelná, ale prostě jsem splývala s davem. V práci jsem nebyla hvězda ani problém. Ve společnosti jsem nebyla vtipná ani trapná. Prostě jsem byla „ta normální“.
A mně to vyhovovalo.
Neměla jsem ráda pozornost. Neměla jsem potřebu se prosazovat, mluvit nahlas, bojovat o prostor. Spíš jsem poslouchala, pozorovala, byla v pozadí. Myslela jsem si, že takhle je to bezpečné. Když nejste moc vidět, nikdo vás neřeší. Nikdo vás nesoudí. Nikdo si o vás nic nemyslí.
Jak strašně jsem se mýlila.
Zlom přišel úplnou náhodou. Kolega z práce mi omylem přeposlal zprávu, která nebyla určená mně. Měla jít do interního chatu mezi pár lidmi z oddělení. Jenže místo toho skončila v mém e-mailu.
Byla o mně.
Ne přímo jménem, ale bylo jasné, že jsem to já. Popis situace, detaily, narážky. Smáli se tam, že jsem „divná“, že působím „jako že něco tajím“, že určitě „žiju nějaký dvojí život“. Někdo napsal, že tipuje, že mám milence. Jiný, že jsem podle něj „frigidní“. Další, že jsem určitě „nějaká psychopatka, co doma mluví s kočkama“.
Seděla jsem u počítače a měla pocit, že se dívám na cizí film. Na příběh o někom, koho vůbec neznám. A přitom to byl příběh o mně.
Nejdřív jsem si říkala, že je to jen pár lidí. Že to nic neznamená. Že se lidi baví. Že drby jsou normální. Jenže pak jsem si začala všímat věcí, které mi dřív unikaly.
Pohledy. Úsměvy. Náznaky.
Když jsem vešla do kuchyňky, rozhovor utichl. Když jsem promluvila na poradě, někdo se ušklíbl. Když jsem něco řekla o víkendu, padaly otázky, které zněly nevinně, ale měly podtón. Jako by o mně všichni něco věděli. Něco, co jsem nevěděla ani já sama.
Začala jsem být paranoidní. Nebo spíš – konečně jsem začala vidět.
Jednou jsem šla s kolegyní na kávu. Po pár sklenkách vína se rozpovídala. A mezi řečí řekla:
„Hele, ty to asi nevíš, ale lidi si o tobě myslí, že jsi strašně tajemná. Že máš určitě nějaký divný život.“
Zeptala jsem se, co tím myslí.
A ona mi začala vyjmenovávat věci, které jsem o sobě nikdy neslyšela:
Že mám poměr se šéfem.
Že jsem lesba, ale tajím to.
Že mám psychické problémy.
Že jsem byla na plastice.
Že jsem hrozně falešná.
Že si hraju na chudinku, ale jsem manipulátorka.
Byla to absurdní směs výmyslů, domněnek a projekcí. A všichni měli pocit, že mě vlastně „prokoukli“.
Nejvíc mě šokovalo, že to nebylo ze zloby. Nebylo to z nenávisti. Bylo to z nudy.
Protože jsem byla tichá. Protože jsem o sobě moc nemluvila. Protože jsem nedávala lidem obsah. A tak si ho vytvořili sami.
Došlo mi, že neviditelnost neznamená neexistenci. Znamená jen to, že vás lidi vyplní vlastní fantazií. Že si z vás udělají plátno pro svoje domněnky, frustrace a příběhy.
Myslela jsem si, že když budu nenápadná, budu v bezpečí. Ve skutečnosti jsem byla ideální materiál pro drby. Protože jsem se nebránila. Nevysvětlovala. Nevymezovala.
Nejhorší bylo, že jsem se začala stydět za věci, které nebyly pravda. Přistihla jsem se, že přemýšlím, jestli opravdu nepůsobím divně. Jestli bych se neměla víc smát. Víc mluvit. Víc sdílet. Aby si lidi nemysleli bůhvíco.
Začala jsem upravovat svoje chování ne podle sebe, ale podle toho, co si o mně myslí ostatní. A to byla ta největší past.
Protože jsem si uvědomila, že celý život jsem se snažila být neviditelná, aby mě nikdo nesoudil. A místo toho jsem byla souzena pořád. Jen potichu. Za zády. Bez možnosti reagovat.
Myslela jsem, že jsem neviditelná.
Ale všichni mě řešili.
Ne proto, že bych byla výjimečná. Ale proto, že každý potřebuje někoho, o kom může mluvit. Někdo, kdo je dost tichý na to, aby se nebránil.
Dnes už se nesnažím splývat. Mluvím víc. Říkám svůj názor. Někdy jsem i nepříjemná. Ne proto, že bych chtěla být středem pozornosti. Ale proto, že nechci být prázdné místo, které si ostatní zaplní podle sebe.
Protože být neviditelná není ochrana.
Je to jen jiná forma zranitelnosti.
