Článek
Nevím, jestli mohu někomu gratulovat, že přečetl v mém posledním příspěvku Autorství a průkazka akademické způsobilosti i ty generované texty, mám jen nahodilé odezvy, ale i z nich vyplývá, že málokomu se chce jimi probírat. Někoho odradí už samotná formální dokonalost (čti sterilnost), jiní odmítají klišoidní formulace, i když s obsahem by nemusel být zase tak výrazný problém.
Mně samotnému na dosavadním stavu vadí to pomalé (jak to v tom předchozím textu popisuji) ustupování z pozic, budování nových, i když o nich již nyní víme, že dlouho nevydrží. Zoufale hledáme náhrady klasických kvalifikačních prací, nastavujeme portfolia, projekty, sledujeme auditní stopu textu, požadujeme rekonstrukci argumentace. To je jistě vše ok a hlavně je to velmi oborově a tematicky závislé. Určitě jsou zadání, s kterými je vypracování portfolia či projektu bezvadně kompatibilní nebo se nám to alespoň v současných podmínkách tak jeví.
Ale také si můžeme připustit, že jakékoli ověřování postavené na předem zpracovaném textu, ať už má jakoukoli podobu, je AI ohrožené. Když jsem si cvičně nechal napsat fiktivní bakalářskou práci, nechal jsem si současně s ní vygenerovat i sadu doporučení, jak si ověřit vlastní přínos studenta jako autora. Jedno z nich bylo sledování auditní stopy. To je jistě v pořádku, pokud je školitel průběžně konfrontován s postupem. Jinak je možné, jak jsem si také vyzkoušel, nechat si vygenerovat i tuto auditní stopu včetně prezentace a komisi pak ohromovat časovou osou zpracování a postupným nabýváním tvaru výsledného textu.
Současný stav znáte. Student vytvoří nějaké textové dílo a před komisí o něm vede rozpravu. Na oborech a místních úpravách pak záleží, jakou váhu má text a kolik bodů je možné získat za jeho obhajobu.
Co nám tedy zbývá, pokud nemáme opravdu AI odolné zadání?
- Rezignace. Jistě se najdou úkoly, u kterých nám nevadí, jaké nástroje posloužily k jejich řešení. Výrobek funguje, lék léčí, patent je přijat. Je řada oborů, kde to může být takto nastavené, protože doprovodný text, pokud je vůbec požadován, není to hlavní. V humanitních oborech to tak jednoduché nebude. I když i zde se jistě dají najít příklady, kdy ani AI moc nepomůže, protože je třeba jít do terénu, provést empirický výzkum a teprve až v následném teoretickém zpracování dostane generátor textu svou příležitost.
- Nechceme číst generované texty. Pak je asi jediný bezpečný způsob nechat studenty tvořit v kontrolovaném prostředí. Pokud se tedy nehodláme spolehnout na nějaká prohlášení nebo na certifikát, jak jsem si z nich dělal legraci už dříve Biotexty a láska k moudrosti | Katedra filozofie | MUNI ARTS. Ale i tak nám zůstane k řešení, co všechno autorům v kontrolovaně povolit. Papír a tužku? Přístup do knihovny. Počítač odpojený od internetu? Bylo by to vůbec zvládnutelné při dnešních počtech studentů? A ještě bychom mohli zvažovat, zda zadání v nějaké vágní podobě bude známé předem, nebo se jej uchazeči dozví až na místě.
- Žádný text. Místo něj performance na místě. I zde by bylo třeba rozhodnout o době vyhlášení zadání a jeho detailnosti. Čím podrobnější zadání, čím více kritérií pro hodnocení, tím menší by měla být ochota nabídnout ho studentům s předstihem. Nechceme přece, aby si nechali výstup vygenerovat, naučili se ho zpaměti a pak reprodukovali. Ale to se dostáváme zpět k ústnímu zkoušení (i když tomu budeme říkat jinak), s losováním otázky/problému/čeho vlastně(?), s časem na přípravu a zase budeme bojovat s tím, co jsme měli už za vyřešené – objektivnost, transparentnost, přezkoumatelnost a samozřejmě zvládnutí velkých počtů.
Univerzální odpověď určitě nenabídnu. Hledání bude opět silně oborově závislé, mnozí se na to budou i vymlouvat, protože mají samozřejmě specifické požadavky a podmínky, někteří se cítí ohroženi více, jiní si namlouvají svoji lidskou výlučnost a nenahraditelnost, ale všichni by se měli asi znovu podívat na to, co vlastně dnešní, nebo lépe, v zítřejší situaci bude žádoucí, pokud jde o finální výstup, tj. profil absolventa. Samozřejmě, jestliže chceme něco zkoušet, měli bychom mít v tomto jasno. Pak můžeme přemýšlet o tom, jak ověřit, že se nám to povedlo (a pak další kroky, které teď nejsou předmětem této úvahy, totiž jak a co vlastně studenty učit).
Když se podíváme do profilu absolventa humanitních oborů, jedním z a často opakovaných zaklínadel bude „kritické myšlení“. Můžeme se setkat s něčím jako
„Absolvent je schopen kriticky analyzovat texty, argumenty a kulturní či společenské jevy, rozpoznávat jejich předpoklady a kontexty, hodnotit přesvědčivost různých interpretací a formulovat vlastní podložené stanovisko.“
To všechno dnes zvládne AI více či méně úspěšně napodobit. I to vlastní stanovisko vám napíše. Určitě nechci rezignovat na kritické myšlení, jenom bychom si ho asi měli nově vymezit. Nebo možná jen nastavit podmínky, jak jej ověřit. Ale to už se začínám točit v kruhu. Jak ten kruh prolomit zkusím zvažovat z hlediska mého oboru, tj. filosofie, ostatní si to mohou aplikovat na svůj obor přiměřeně.
První bezprostřední krok je spíše technického či organizačního charakteru. Restituce osobního, ústního zkoušení by neměla mít dřívější podobu „tak mi řekněte něco o…“, ale zkušební dialog by měl být přehledně strukturovaný, se standardními, fixními položkami a známými kritérii pro hodnocení. Každý obor nebo i téma by si vyžádalo svou modifikaci této struktury, např.: vysvětlit pojem, aplikovat ho na nový, živý příklad, uvést protiargumenty, opravit vlastní předchozí tvrzení, ukázat hranici analogie… To se zdá být poměrně dobře přijatelné a realizovatelné. Vše zachycené v protokolu z průběhu pro možné přezkoumání.
Druhý krok míří do vzdálenější budoucnosti. Nechci rezignovat na otázku podílu AI v pracích studentů, nechci předstírat, že se mě problém AI netýká a dál vést a opravovat písemné práce ve starém duchu, nemám chuť podílet se na udělování diplomů za kompetence, které zvládne stroj a zaměstnavatelé tak už nebudou mít potřebu platit naše absolventy. Přesto si myslím, že stále ještě učitelé filosofie a dalších duchamorných oborů nejsou na odpis.
Dost to v následující analogii zjednoduším, ale v zájmu stručnosti to risknu. Když se člověk díky technologiím zbavoval nutnosti fyzické práce, začal potřebu tělesné aktivity naplňovat umělým způsobem v posilovnách a jinými činnostmi, které kromě pohybu samého neměly žádný další smysl. Prostě péče o tělo. Je možné, že ve stejné situaci budeme brzy, pokud jde o péči o duši (nebo o mysl, pokud máte s duší spojené nějaké konotace, které sem nepatří). Udržovat svou mysl v kondici nebude třeba kvůli pracovním výkonům, které převezme AI, ale jen kvůli naší osobní pohodě a zdravému stylu života. Takže budeme trénovat intelektuální kulturisty. Rekreační na bakalářské úrovni, do vrcholových soutěží v navazujícím magisterském a doktorském stupni. 😊
A pak půjde už jenom o to, zda to bude ochoten někdo platit. Ale to ještě není konec. To by vypadalo, že duchamorné obory budou rekreační, luxusní volnočasové aktivity. Ještě ne. Vedle péče o tělo a péče o duši máme ještě jednu starost – péči o společenství, správu věcí veřejných, kulturní paměť, politiku… prostě fungující celek. A abychom jeho fungování zajistili, nesmíme zakrnět. Teprve až nám i toto zařídí AI, pak se opravdu budeme ptát: A co lidi, máme si kde hrát?
Josef Krob
